Piková dáma jako sociální apel

Vídeňská státní opera uvedla na sklonku sezony obnovenou premiéru inscenace Piková dáma, kterou v režii Very Nemirové uvedla v premiéře před osmnácti lety. Tentokrát s mladým dirigentem Timurem Zangievem a s přizváním Anny Netrebkové
a Yusifa Eyvazova. 

Současné pojetí romantické opery Piková dáma Petra Iljiče Čajkovského, které výrazně akcentuje sociální kontrasty, touhu po lásce i penězích, aroganci a lhostejnost s varovným příběhem outsidera, nabídla divákům Vídeňská státní opera v  režii významné bulharsko-německé režisérky Very Nemirové ve druhém obnoveném nastudování. 

Do divadla se vrátili tentokrát i diváci, kteří inscenaci znali velmi dobře již od premiéry 28. 10. 2007 v hudebním nastudování Seijiho Ozawy. Po prvním obnoveném nastudováním díla v r. 2022 s Valerijem Gergijevem a letos s Timurem Zangievem, se zvedl zájem o představení především s ohledem na hlavní obsazení, ve kterém se poprvé v této inscenaci představili rusko-rakouská sopranistka Anna Netrebko a ázerbájdžánský tenorista Yusif Eyvazov.

Libreto opery o třech jednáních, inspirované stejnojmennou Puškinovou novelou, které napsal bratr skladatele Modest Iljič Čajkovskij, je v opeře podobně jako v předloze propojeno s  realistickými a fantaskními prvky. 

Operu se sedmi stěžejními obrazy režisérka předestřela divákům s vnitřní efektivitou drásavých emocí hlavních postav, které často vystavila do kontrastu se společensky pokleslou okázalostí a pochybnou morálkou, mnohdy arogantní, velmi povrchní, či naopak hluboce zasaženou vnitřní citovou bolestí. 

Scénografie Johannesa Leiackera rezonovala emocionálně s dramatickým dějem, perfektně i v proměnách lokalit obrazů a nálad. V intencích inspirace Petrohradem, městem velkých sociálních kontrastů, kdy v atmosféře panuje dle režisérky napětí z arogance, chamtivosti, lhostejnosti a zoufalství, otevřel víceúrovňový koncept s velkými schody i okny symboliku témat také v architektonické hloubce. 

Charaktery postav z různých vrstev společnosti vystihla přesně i německá kostýmní výtvarnice Marie-Luise Strandt. Symbolika sepětí scény a kostýmů s  příběhem, a především s  momentální psychikou postav a náladami v  situacích, byla v  průběhu děje neustále efektně projasněna vysokým jevištním účinkem. Příběh z prostředí ruské vyšší společnosti, dějově dle libreta zasazený do Petrohradu z období konce 18. století, vyzněl ve Vídni nadčasově, především v symbolice přerodu konce starší epochy a nástupu nové doby s mezilidskými vztahy, jež se dotýkají diváků i v současnosti.  

Yusif Eyvazov  rozehrál Heřmana s vnitřní bolestí i se  silným odhodláním. Ve snaze vymámit v touze po penězích tajemství tří karet od hraběnky, jejíž vnučku Lízu chtěl získat, procházel přes společensky arogantní setkání s ruskými šlechtici a  hrabětem Tomským, romantické situace s Lízou, dramatické scény s  hraběnkou až po svůj tragický konec, kdy se zastřelí po neúspěšné karetní hře, postupnou herecky vynikající degradací charakteru outsidera. Pěvecky excelentní v  temnějším dramatickém vokálu, ve kterém kontrastně prosvěcovaly v  úžasné technice jasně i  jeho syté zářné vyšší polohy hlasu, podal Eyvazov mimořádný výkon.

Sopranistka Anna Netrebko vtiskla Líze eleganci, vznešenost i  sílu vnitřního dilematu provázeného nejen rozervaností emocí, ale i  tlumenou vášní. Roli prodchnula dramatickým projevem s  krásou lyrických gradací a mnoha barevnými odstíny. Oslnivá byla její velká herecká kreativita, technicky niterně propojená s malebností zpěvu. Výstupy Eyvazova i Netrebkové ocenili diváci často i dlouhým potleskem a ovacemi na otevřené scéně.

Ruská mezzosopranistka Elena Zaremba ztvárnila hraběnku s  velkou grácií. Ve společenských kruzích přezdívaná jako Piková dáma byla plná elegance, honosnosti a majestátnosti, stejně jako když vzpomínala na svou minulost u koncertního křídla a záhy na posteli úlekem z Heřmanovy pistole skonala.

Heřmanův sok kníže Jeleckij v podání rusko-rakouského barytonisty Borise Pinkhasoviche působil na jevišti vůči Eyvazovovi velmi tvrdě. Nejen ve výrazu s minimem mimiky, ale i v pohybu byl snoubenec Lízy těžkopádný, niterně uzavřený, toporný v  projevu hereckém i pěveckém, jenž prodchl sice sytým hlasem, ale s nepříliš velkou šíří diferenciace barev. Naopak nonšalanci, zábavnost i lehkost elegance vnesl na scénu vynikající ruský barytonista Alexej Markov, který hraběti Tomskému vtiskl hravou jiskru života. Roli obdařil skvělou flexibilitou hlasu i  pěknými barevnými odstíny, přičemž oslnil i svou lehkostí ve frázování. Z  dalšího pěveckého obsazení je nutné vyzdvihnout zejména ruskou mezzosopranistku Elenu Maximovu, která Pavlíně vtiskla nenucenou, poněkud kontrastní dominanci vůči Líze. Pěvecky byla výborná.

Členové Sboru Vídeňské státní opery zpívali flexibilně v odstíněných barevných vrstvách a se silnou intenzitou prožitku. Sbormistr Martin Schebesta připravil své těleso výborně, sboristé zpívali i  s jistou dávkou euforie. 

Silné jevištní a  orchestrální pouto, kterým Nemirové pojetí ve svých inscenačních základech disponuje, podpořil dirigent Timur Zangiev výtečně, převážně menšími malebnými a střídavě i velkými gesty. Čajkovského proměny nálad byly velmi neokázalé a bez patosu. Příjemné bylo vnímat, jak skladatelovy melodie směřují k pointám, přičemž významové oblouky měly vždy svou jasnou linii jemně tlumené dramatické gradace. Pestrou melodičnost díla, detailně spjatou s  příběhem i  s  psychologií postav, akcentoval dirigent vrstevnatě a s velkou dynamickou šíří. Barvy všech orchestrálních sekcí i ve svých odstínech skvěle umocnily dramaticky niterné znění mistrovského díla.     

Piotr Iľjič Čajkovskij

Piková dáma

Hudobné naštudovanie: Timur Zangiev

Réžia: Vera Nemirova

Dramaturgia:  Andreas Láng, Oliver Láng

Scéna: Johannes Leiacker

Kostýmy: Marie-Luise Strandt

Zbojmajster: Martin Schebesta

Herman: Yusif Eyvazov

Gróf Tomskij: Alexej Markov

Knieža Jeleckij: Boris Pinkhasovich

Čekalinskij: Andrea Giovannini

Grófka: Elena Zaremba

Líza: Anna Netrebko

Zbor a Orchester Viedenskej štátnej opery

Viedeň

Štátna opera

28. 10. 2007 (premiéra)

27. 6. 2025 (recenzovaná 37. repríza)

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 07-08/2025.)