Beethoven: Triple 
Concerto

Beethoven

Triple Concerto 

N. Benedetti, B. Grosvenor, S. Kanneh-Mason, S.-M. Rouvali, Philharmonia Orchestra

Decca 2024

Požádáte-li milovníka klasické hudby, aby vám zazpíval nìkteré z témat Beethovenova Trojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr, vìtšinou asi nepoøídíte. Skladba naneštìstí neexponuje výrazná a obdivuhodnì invenèní témata, která by se do pamìti vryla jako jiná autorova díla. I tak v    podobnì „slabými“ tématy vytvoøil jen stìží dílo tohoto rozsahu a kvality. Trojkoncert se proto nehrává ani tak pro jeho výsostnou nápaditost, ale pøedevším protože umožòuje umìlecké setkání tøí skvìlých hráèù. Øadu podobnì koncipovaných nahrávek rozšíøilo album spoleènosti Decca, na nìmž se potkávají britští umìlci mladší generace – houslistka Nicola Benedetti, violoncellista Sheku Kanneh-Mason a klavírista Benjamin Grosvenor. Philharmonia Orchestra na nahrávce øídí Santu-Matias Rouvali.

Jejich pojetí Trojkoncertu se dle mého názoru výrazně nevymyká standardu. První věta se mi zdála poněkud dramatičtější a snad i vehementnější, než jsem zvyklý. Sólisté jako by se „přetahovali“ o posluchačovu pozornost, což místy vede k   mírně agresivnějšímu zvuku, který mi ne zcela konvenuje s   duchem v   podstatě radostné hudby.

Druhá věta svou povahou umožní všem zúčastněným předvést i lyrické zvukové kvality a cit pro vedení frází. Ve třetí větě konečně prosvitl onen hravý esprit, jenž jsem dosud postrádal. Nikola Benedetti v   některých místech usiluje možná až o příliš křehká pianissima, která mohou působit obzvláště v   nejvyšších polohách zvukově poněkud nečistě či „nerozezvučeně“. Grosvenor oproti tomu v   jemných dynamikách exceluje, zatímco některá forte pojímá na můj vkus trochu tvrdě. Sheku Kanneh-Mason pak demonstruje nejen svou virtuozitu (violoncellový part je v   tomto koncertu poměrně exponovaný), ale i širokou barevnou škálu. Philharmonia Orchestra nemá v   tomto díle mnoho prostoru zazářit a povětšinou se nachází opravdu pouze v   pozici doprovazeče, tu však plní svědomitě.

Ačkoliv existují alba, na nichž bývá toto dílo osamoceno, zde je velmi vhodně doplněno Beethovenovými úpravami skotských, velšských a irských lidových písní, které vznikly na objednávku skotského vydavatele George Thompsona. Z   celkových 179 písní se tu v   sedmi vybraných ke klavírnímu triu připojuje basbarytonista Gerald Finley, osmá je čistě instrumentální. Právě zde vnímám přidanou hodnotu celého alba, neboť jen málokdy se doprovodných partů ujmou takto skvělí hráči. Možná by se dalo polemizovat s   výběrem písní, snad by přispěla větší míra kontrastu. 

Nicméně interpretaci vnímám jako excelentní, nijak nepřekračující hranice úprav lidových písní. Interpreti netvoří přehnaná či nepřiměřená gesta, ani Beethovena nevylepšují. Finleyho projev je prostý až strohý, avšak zůstává vřelý. Po hlasové a výslovnostní stránce naprosto nezpochybnitelný. (Pokud se najde malý prostor ke kritice, může to být mírně chaotické značení opusů těchto písní v   bookletu.)

Poslední track alba představuje instrumentální triovou úpravou slavné písně Londonderry Air (Farewell to Cucullain) z   pera Fritze a Huga Kreislerových. Musím říct, že po poslechu bezmála pětapadesáti minut Beethovena mi najednou tato modernější harmonizace užívající četné septakordy a nónové akordy připadala až příliš stylově kontrastní, byť její zařazení lze obhájit podobností úvodních tónů melodie sólového violoncella s   volnou větou Trojkoncertu.

Album vnímám jako příjemný beethovenský přírůstek, byť zásadní novátorské pohledy nepřináší. Je to však ještě dnes možné a nutné? Zvukově je album naprosto skvělé a určitě posluchače potěší, stejně jako mě potěšily zejména úpravy lidových písní.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 07-08/2025.)