Suk • Martinů • Fišer: Works for Violin and Piano
Suk • Martinů • Fišer: Works for Violin and Piano
D. Matejča, J. Schulmeister
Supraphon 2025
Recenzovat album mladých interpretů hrajících závažná díla bývá nevděčné. V případě houslisty Daniela Matejči a klavíristy Jana Schulmeistera o to spíš, že si vybrali opusy českých skladatelů Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Luboše Fišera, kteří jsou mi velmi blízcí.
Nahrát toto album jim umožnilo vítězství v rozhlasové soutěži Concertino Praga v roce 2023, což je možná vypovídající aspekt. Mladí interpreti totiž studují skladby na soutěže patrně trochu odlišně, než by je studovali pro koncertní provádění. Cílem takového studia je přesnost, technická i intonační dokonalost, perfekce v každém slova smyslu. Jedině tak mohou v ohromné mezinárodní konkurenci obstát. A poroty většiny soutěží takovou dokonalost oceňují. Ale co posluchači?
Kam touto myšlenkou mířím? Album je z mnoha ohledů skvělé, intonace i technická jistota Daniela Matejči jsou obdivuhodné, Jan Schulmeister i na tomto albu dostál své pověsti velmi nadějného precizního pianisty. Přesto jsem od prvních tónů něco při poslechu postrádal. Když jsem se pokoušel definovat, co přesně to bylo, dospěl jsem k závěru, že se jedná o odvahu. Odvahu být rebel, odvahu jít do méně kultivovaných zvukových projevů, odvahu hrát na hraně tempa, odvahu riskovat. Je to patrně právě ohromná sebekontrola obou interpretů, která může hudbě vlastně ubírat. Pochopitelně se jedná o velmi subjektivní názor, ale vždy jsem byl příznivcem spíše spontaneity a ryzího muzikantství, i za cenu občasného drobného nedostatku (vzpomeňme slavný Beethovenův citát). Ti největší umělci pak dokáží ony nedostatky zcela eliminovat i při zachování odvážného projevu a nastává takříkajíc poslechový ráj.
Ačkoliv se albu vlastně dá jen máloco vytknout, dovolím si pár osobních pocitů popsat. Čtyři kusy op. 17 Josefa Suka patří ke skalnímu repertoáru (nejen) českých houslistů. O to větší výzvou se může pořízení nové nahrávky jevit. Pokud by interpreti dodali trochu více romantických gest (ne nezbytně rubata) a jakéhosi hlubšího porozumění, vykrystalizování charakteru každého kusu, možná by pro mě byl poslech poutavější.
Česká rapsodie a 1. houslová sonáta Bohuslava Martinů jsou diametrálně odlišné kompozice, které od sebe dělí 16 let a jedna světová válka. Zatímco v 1. houslové sonátě je Martinů dravý a hravý, v České rapsodii je daleko nostalgičtější. Pojetí těchto mladých interpretů je však z mého pohledu málo vyhrocené v obou směrech. Jazz v houslové sonátě by zcela jistě mohl být mnohem méně „pod kontrolou“, disonance zvukově občas zařvat, akcentace by mohla být dravější. Naopak lyrika České rapsodie by snesla ještě větší měkkost zvuku, více fantasie a snad i trochu rubata.
Kde bych si dokázal představit mnohem větší démonickou dravost, byla Sonáta „Ruce“ Luboše Fišera. Z nahrávky Ivana Štrause (mimochodem pedagoga Daniela Matejči na pražské HAMU), kterému je skladba věnována a premiéroval ji, srší děsivá energie, zběsilý let vpřed v kontrastu s absolutní křehkostí, a to i za cenu občasné nečistoty nebo zvukové nedokonalosti. Walter Haley se nebojí udeřit do klavíru agresivně až hrůzostrašně. A to je přesně atmosféra, po níž jsem v nahrávce na tomto albu prahnul, ale nedostávalo se mi jí. Vše zůstávalo kultivované a „krásné“. Jaký paradox…
Album je nepochybně skvělým počinem mladých interpretů. Odráží však dle mého názoru příliš onen soutěžní přístup a snahu po dokonalosti. Hudba ale není jen o perfektní intonaci a brilantní technice. Měla by s posluchačem komunikovat a donutit ho poslouchat bez dechu od prvního do posledního tónu. Touha po technické dokonalosti může totiž vést k jakési nedokonalosti hudební. Jsem však přesvědčený, že oba interpreti mají potenciál najít odvahu být i nedokonalými muzikanty. Možná jen musejí ještě trochu zestárnout.