Ravel: Daphnis et Chloé

Ravel

Daphnis et Chloé

Orchestre philharmonique de Strasbourg, A. Shokhakimov

Warner Classics 2024

Milovníci hudby Maurice Ravela ji obdivují zejména pro mistrovskou instrumentaci a impresionisticky barevné harmonie. Osobně však nejvíce uctívám jeho umění budování někdy až nekonečných gradací a jejich vrcholů. To vše pak v  dokonalé symbióze naleznete v  choreografické symfonii (jak Ravel sám dílo nazval) Daphnis a Chloé. 

Jako balet, který podobně jako řada dalších opusů skladatelů tehdejší doby vznikl pro společnost Sergeje Ďagileva, se však dílo neuchytilo. Už při premiéře byl více obdivován výkon tanečníků než hudba. Ostatně Ravelova partitura je natolik interpretačně náročná, že její provedení průměrným divadelním orchestrem zavání spíše fiaskem. A provádět dnes takové dílo jako baletní představení na hudbu z  nahrávky by bylo zahanbující. Takže se raději baletně prakticky neuvádí. Na straně druhé však dílo samotné bylo koncipováno s  tancem, tudíž jedna z  důležitých součástí při koncertním (či nahrávkovém) provedení chybí a dílo se tak může jevit místy poněkud zdlouhavé. Ravel, vědom si patrně výše zmíněného, proto raději vytvořil dvě rozdílné orchestrální suity (dvě různé kratší suity s odlišnou hudbou z celého díla), s  nimiž se můžeme potkávat daleko častěji na koncertních pódiích i nahrávkách. 

Štrasburská filharmonie se svým šéfdirigentem Azizem Shokhakimovem (uzbeckým dirigentem, kterému se po právu dostává stále více světové pozornosti, byť v  našich končinách zatím poskrovnu) však přistoupila k  pořízení nahrávky kompletního téměř hodinového díla ve verzi se smíšeným sborem (Chœur de l’Opéra national du Rhin). 

Ačkoliv se tato filharmonie neobjevuje na čelních místech žebříčků světových orchestrů, její výkon na nahrávce je jednoduše skvělý. Ostatně, říká se, že francouzskou hudbu umějí zahrát nejlépe Francouzi (byť štrasburští to mají polohou jen tak tak). Možná na tom něco bude. Zejména dechové nástroje, na něž klade Ravel obzvlášť vysoké nároky, znějí zcela bezchybně, francouzsky měkce, přesně intonačně i rytmicky, v  dokonalé souhře a přehledné balanci. 

Smíšený sbor zní přesvědčivě, i když mu partitura neposkytuje mnoho prostoru výrazně zazářit. Ravel ho využívá spíše pro dobarvení (ostatně bez textu), nicméně v  a cappellové ploše mezihry po první části nás přesvědčí o svých intonačních kvalitách i barevnosti. Osobně bych si možná dokázal přestavit mírně kompaktnější zvuk napříč hlasovými skupinami. Je trochu škoda, že se protagonisté nerozhodli zohlednit autorův požadavek umístnění sboru za scénou a jeho postupné přibližování, jak tomu bývá na některých jiných nahrávkách. Přispělo by to k  ještě mystičtějšímu vyznění řady ploch. Prezentnější sbor však nijak nesnižuje uměleckou hodnotu nahrávky. 

Pokud jsem v  minulosti slyšel provedení, která neměla tah a působila zdlouhavě, tato mezi ně nepatří. Když po necelé hodině skladba skončila, měl jsem pocit, že bych ještě snesl, dokonce možná i chtěl, pokračování. Domnívám se, že vyvolání takového dojmu u posluchače představuje skvělý výsledek, kterého není každý interpret schopen. Štrasburské filharmonii se to pod taktovkou Azize Shokhakimova podařilo.

Máte-li rádi hudbu Maurice Ravela, určitě vás tato nahrávka nezklame. Myslím, že se směle může srovnávat s leckterými nahrávkami „slavnějších“ orchestrů a dirigentských osobností, ba možná svou čistotou a přehledností mnohé z nich i předčí.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 09/2025.)