Prepojenie s modernou dobou je jediný spôsob ako zachrániť tradície

Napriek neustále prebiehajúcej polemike o obsahovej stránke world music ide o hudobný pojem, ktorému venujú zaslúženú pozornosť organizátori festivalov a médiá. Časť muzikológov sa o nej v poslednej dobe vyjadruje ako o „genericky etnickej hudbe“ alebo „globálnej hudbe“. Český hudobný publicista JIŘÍ MORAVČÍK sa téme world music venuje viac než 30 rokov. Publikuje v hudobných časopisoch, napísal tri knihy a dlhodobo spolupracuje s Českým rozhlasom, kde od roku 2004 moderuje program Hudba ze zapadlých vesnic.   Centrom jeho pozornosti je africká hudba, ktorú môžeme považovať za kolísku dnešného jazzu a populárnej hudby.

Dá sa v dnešnom čoraz globalizovanejšom svete použiť na systematizáciu world music geografické hľadisko?

Začněme podstatným upozorněním. Hudba, které se říká world music, představuje cosi jako nekonečný a neustále se měnící hudební vesmír, takže je ve všech směrech nemožné ji považovat za žánr. Stejně tak je nesmysl označovat ji za nezápadní kulturu, vždyť součástí tohoto fenoménu je přece od samého začátku hudba z Evropy: Finska, Francie, Polska, Slovenska nebo Balkánu. Zklamaly také všechny pokusy ji geograficky roztřídit, protože s nástupem globalizace a internetu nabyly na významu mezinárodní fúze.

Co je tedy world music? Zjednodušeně se jedná o tradiční nebo z tradic čerpající hudbu z celého světa upravenou a zmodernizovanou nejrůznějšími způsoby v přesvědčení, že jakákoliv tradice se musí spolu s dobou nadále vyvíjet a pokud by zamrzla na místě, skončila by v muzeu. Návrat k tradicím a kontakty s dědictvím předků v sobě zahrnuje také přihlášení se umělců ke své kulturní identitě a historii. A propojení tradic s moderní dobou, tedy její zviditelnění, se v mnoha případech stalo vlastně jediným možným způsobem, jak ji zachránit pro další generace.

„Neznám žádnou jinou hudební scénu, která by stále čelila zpochybňování svého názvu a tím i své existenci, protože scénu world music tvoří přece její název,“ řekl Balász Weyer z maďarské produkční organizace Hangvető. Co tím myslel? Tažení proti názvu world music vedené lidmi mimo tuto scénu, kteří z nějakého nepochopitelného důvodu mají potřebu do zastřešujícího označení world music promítnout svoje pohrdání touto hudbou a používají k tomu přepjaté argumenty, že world music evokuje ghetto, rasismus a kolonialismus. Tím jen potvrzují, že o té hudbě nic nevědí. Nicméně svého dostáli a některým médiím, festivalům a cenám Grammy vnutili údajně korektnější název global music, kdy je nad slunce jasné, že se pouze vlk nažral a koza zůstala celá.

 

Afrika je považovaná za kontinent, z ktorého ľudia pred 200 000 rokmi začali migrovať na všetky svetové strany. Dá sa aj hudba Afriky považovať za archetyp hudby ako takej?

K té migraci: neustále se zapomíná na to, že v převážné míře probíhala v řetězech a podpalubí otrokářských lodí. Jestliže hudba z Afriky zásadně ovlivnila hudební vývoj v Americe, Karibiku a v Evropě – španělský přístav Sevilla patřil kdysi mezi největší světová centra obchodu s lidským masem – tak ve značné míře nedobrovolně. Řekněme mimo boží plán.

Něco jako archetyp hudby z Afriky vlastně neexistuje, protože takřka v každé vesnici se hraje jiný druh hudby, používají jiné rytmy a nástroje. Nehledě na propastné rozdíly mezi arabskou a černošskou Afrikou. A ve chvíli, kdy se Afričané poprvé setkali s evropskými kolonizátory a přijali jejich dovezené nástroje a vlivy, vývoj hudby v Africe se dramaticky změnil. Srážka tisíciletých afrických tradic s Evropou a hudbou, která se jako bumerang vracela do Afriky z Ameriky v podobě blues, jazz, funky, cumbie nebo salsy, pak od 50. let minulého století vedla ke zrodu moderní africké popmusic a vzniku panafrických stylů jako afrobeat, soukous, gnawa, ethio-jazz nebo highlife.

Doslova vzhůru nohama obrátily Afriku reggae a hip-hop, tedy rovněž žánry, na jejichž počátku stály africké vklady. A raději nezmiňuji současnou revoluční proměnu skrze elektroniku. Hudba z Afriky se od zbytku světa liší specifickými polyrytmy, pentatonickým laděním a důrazem na potřebu přenášet zprávy, poselství a uchovávat v paměti historii, protože většina hudby se v Africe dodnes předává pouze orálně a nikdy nebyla zapsána do not. 

Dá sa vôbec hovoriť o histórii africkej hudby?

Samozřejmě, a proč by ne? Jako každá jiná kultura na světě je docela podrobně zmapovaná, takže její průběh a vývoj známe. Je to sice často rébus do té obří mozaiky stylů, dialektů a historických kontextů proniknout a správně vše pochopit, ale odnepaměti se o to snaží armáda vědců, etnomuzikologů, publicistů, spisovatelů a umělců. O africké hudbě nikdy nebudeme znát úplně všechno, leccos je v ní totiž napořád zahaleno tajemstvím, víme toho ale dost na to, abychom ji mohli považovat za jeden ze zázraků lidstva.

Ako ovplyvnila africká hudba vznik jazzu a blues? Môžete uviesť konkrétne príklady?

Částečně jsem vám na to už odpověděl: nezastupitelně, až na to, že za drastických okolností. Nejen jazz a blues, ale prakticky celá popmusic, jak ji dnes známe, má kořeny v západní Africe, odkud bylo do Ameriky a Karibiku převezeno nejvíc otroků. Ti si s sebou samozřejmě nemohli vzít své nástroje, hudbu si tak přivezli v hlavách, a když ji z ní v novém prostředí vyjmuli a začali používat jako lék na své trápení a jako jediný kontakt se svým domovem, ze kterého byli násilně odvlečeni, zcela přirozeně do ní postupně vložili anglosasko-křesťanské vlivy. Podstatné se ukázalo být místo, kde k tomu docházelo. Zatímco američtí otrokáři rodiny rozdělovali, a proto, zjednodušeně řečeno, připomíná blues nářek, Španělé je naopak drželi pohromadě, takže jazz z New Orleans zní docela jinak. Stejně jako tanečnější hudba z Jižní Ameriky.

Novodobý výklad amerických hudebních dějin napsali běloši, bývalí otrokáři, vycházející vstříc potřebám bílé nacionalistické kultury a s potřebou zbavit ji stigmatu otrokářské éry. Nastal čas marginalizace afrického vkladu: jeho zatajování, překrucování a vymazávání. Za klasický příklad můžeme vzít americké country: údajně výhradně bělošskou hudbu, napsanou bělochy pro bělošské publikum, ve které černoši nemají co dělat.  Zásluhy na vzniku jazzu a blues černochům vzít nemohli, to snad ani nešlo, na country si však až donedávna sáhnout nedali. Padl by totiž romantický mýtus o jednom z nejpatriotičtějších symbolů Ameriky. Za něho Američané dlouho považovali také banjo. Ačkoliv celá řada vědců a hudebníků jasně prokázala, že jeho předchůdcem byly západoafrické loutny, Američané trvali na jeho americkém původu a odmítali, dokonce dodnes odmítají, přijmout fakt, že vznik old-time music v Apalačských horách, ze které následně vyrašilo country s bluegrassem, stojí a padá s černošskými muzikanty. Jako by v pravěku žánrů neexistovali a s Evropany nehráli na stejné nástroje stejné písně a stejnou hudbu.

Právě píšu o moderním španělském flamenku a narazil jsem na úplně stejný problém související s tragickou otrokářskou érou: odborníci s vědci dokonce bez obalu zmiňují záměrné vymazání Afričanů z národní paměti Španělska a mluví o pečlivě budované nacionálně-katolické verzi španělských dějin, trvající na obrazu bělošské křesťanské země, takže není sebemenší důvod přiznat africký vklad do vzniku flamenka. A podobných příkladů najdeme ve světě hodně, protože historii, jak známo, píší vítězové. 

Môžete vysvetliť, akým spôsobom sa rytmické a melodické štruktúry africkej hudby líšia od tých vo vážnej hudbe alebo tradičnej hudby iných kontinentov?

Omlouvám se, nejsem vědec ani muzikolog, ale publicista, ale asi vám je jasné, že s ohledem na odlišné ladění a důraz na rytmy snad úplně ve všem. Mimochodem snad první, co otrokáři Afričanům zakázali, byly bubny, dobře si totiž uvědomovali jejich sílu a to, že v rytmech a bubnování coby odvěkém africkém způsobu dialogu se skrývá nebezpečí vzpoury. S „barbarskými“ rytmy katolická církev zatočila hned v počátcích novodobé Evropy v obavách, aby její ovečky nepodlehly nějakému divokému mámení. Tranzovní rytmus, když vynecháme praktiky severských šamanů, se až do 50. let minulého století udržel ve formě léčivého tance pizzica pouze v jihoitalském Salentu. Na pohanský taneční kult v 16. století ale pro jistotu naroubovala církev záštitu sv. Pavla.

Ako sa podľa vás vyvíja interpretácia africkej hudby v súčasnosti? Existujú umelci, ktorí sú z tohto hľadiska obzvlášť zaujímaví alebo inovatívni?

„My už v Africe dávno nelezeme jako opice po stromech,“ vzkázal všem pochybovačům světoznámý malijský zpěvák Salif Keita v 80. letech při průniku moderního afropopu na západní scénu. Narážel tím na dodnes setrvávající problém spojovaný s africkou hudbou – jejím podceňováním. Západ si nedokázal dlouho připustit, že by i z Afriky někdy mohly do nebes vystoupat globální popové nebo rockové hvězdy. A namísto toho, aby vzal Západ africké umělce do party, nahlížel na ně jako na exoty, považoval je za příjemné zpestření a vykázal je do předpokoje moderního světa. A aby to bylo všem jasné, nikdy, ani v případě velkých mezinárodních úspěchů Afričanů, u toho nezapomněl připomenout, že jde o zástupce world music. Ne Afričany, ale world music hudebníky.

Nikoho přitom nenapadlo, že i oni chtějí do těch samých hitparád a na ty samé slavné festivaly jako západní hudebníci, jenomže koho by zajímali naprosto neznámí umělci s divnými jmény, hrající na podivné nástroje hudbu, která prý pozbývá atributy vysokého umění. Vytahovat z ohromujícího seznamu dějiny převracejících afrických osobností jednotlivá jména nemohu, to je opravdu na dlouhé povídání. Africká hudba, jako úplně každá jiná, ale inovativně následuje moderní dobu, přijímá její výzvy a je v dobré umělecké kondici. Abychom si to však uvědomili, je nutné se vůči ní zbavit všech nesmyslných předsudků. Třeba o tom, že africkou hudbu je nutné zachraňovat. Ne, ona jen potřebuje dostat šanci.

Nestala sa práve scéna / hnutie world music tou šancou pre africkú hudbu?

Do značné míry a v širším hledisku nepochybně ano. Ostatně za nebývalým přílivem africké hudby hledejme důvod, proč v 80. letech vlastně vznikl termín world music a například ze států jako Mali, Senegal nebo Nigérie se na Západě staly hudební mocnosti. Těmi byly sice už dávno, protože tu od získání nezávislosti existoval rozvinutý hudební průmysl s vlivem na celý kontinent, jenom jsme o tom tolik nevěděli. Na to jsme přišli až ve chvíli, kdy se do západní Afriky vydali první západní producenti a archivní a nově vzniklé nahrávky se začaly lavinovitě šířit po celém světě. Bez kanálu world music by to měli daleko složitější a v mnohých případech to ani jinak nešlo. Hudba z Afriky byla totiž pořád ještě synonymem pro exotiku z míst, kde žijí jen lvi.

V životopisoch západoafrických hudobníkov sa často objavuje absolvovanie štúdia u príslušníkov griotskej tradície. Do akej miery je orálna tradícia stále dôležitá v umení a vzdelávaní tohto regiónu?

Je pravda, že v počátcích mohutné vlny zájmu o africkou hudbu se o tajemných pralesních školách griotů dost často mluvilo, nicméně o jejich existenci a náplni toho víme málo. Každopádně: griotem se nemůžete stát, tím se můžete pouze narodit. V sociální hierarchii patří kasta profesionálních hudebníků a kronikářů na spodní příčky, ve skutečnosti nenajdete v západní Africe váženější, respektovanější a slavnější osobnosti. Donedávna také platilo, že hudbu smějí provozovat pouze grioti a nikdo jiný. Bylo společensky neúnosné, aby se šlechtici nebo majitelé půdy věnovali tak podřadné práci.

Od 13. století, kdy vznikla říše Mali, grioti sloužili na královských dvorech a stali se strážci kultury, vkládajícími každou dějinnou událost do písní a navěky ji tak uchovávajícími v paměti národa. Přinášeli lidem svědectví o všem, co se dělo ve společnosti, a na požádání byli schopní odříkat rodokmeny několik století nazpět. Spisovatel Alex Haley to hezky popisuje v knize Kořeny. Nezapomeňme, že do 15. století, než do západní Afriky přivezli Arabové písmo, veškerou její historii nosili v hlavách pouze grioti a není divu, že se ustálilo rčení, že když zemře griot, jako by vyhořela knihovna. Vše se předávalo výhradně orálně a za vrcholný důkaz nám slouží nejvýznamnější západoafrický epos o zakladateli říše Mali Sunjatu Keitovi, který je coby součást nádherného příběhu zrození nástroje sosso-bala, kterému dnes říkáme balafon, zařazen do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

V moderní době už v západní Africe provozuje hudbu každý, kdo na to má buňky, ale je pravda, že patřit do kasty griotů a legendárních hudebních rodů, jejichž historie sahá do 13. století, patří mezi nejdůležitější součásti životopisů umělců. Být griotem je tedy pořád ještě v západní Africe velká značka, a přestože orální přenos ustoupil knihám, školství a hudebním nahrávkám, většina skladeb a způsob hry na nástroje se nadále v griotských rodech předává z generace na generaci orálně. Na tom se nic nezměnilo.

Aké trendy africkej world music by mohli ovplyvniť budúce generácie hudobníkov a tým aj jej celkový vývoj?

Nemluvil bych o trendech, to by byla velká zkratka, je potřeba ale zmínit stoupající roli africké diaspory a její pronikavý vliv na hudební scénu mnohých zemí, kde se stává přirozenou součástí překotného dění. Jako třeba ve Francii nebo v Kanadě, kde hudebníci s africkým původem vévodí žebříčkům a chodí si pro nejvyšší hudební ceny. Aktuálně svět zasáhla mohutná vlna afrobeatu, moderní verze afropopu, přičemž je dobré vědět, že jeho zrod souvisí se západoafrickou diasporou v Londýně, kde žije velká komunita hudebníků z Ghany a Nigérie, kteří v multikulturním prostředí svým tradičním rytmům vtiskli novou podobu. Je nutné také zmínit fakt, jak významně globální scénu ovlivnila proměna nigerijského afrobeatu nebo marocké gnawy v universální a všem přístupné formy. Sociální sítě a digitální platformy zase nesmírně zrychlily šíření nových afrických elektrostylů na Západ, kde výrazně nakoply vývoj elektronické taneční scény. 

Na závěr bych rád upozornil na dvě skvělé a výstižné charakteristiky našeho vztahu k Africe a hudbě odsud pocházející: vynikající, ironií přetékající text How to Write About Africa od keňského spisovatele Binyavanga Wainaina a knihu African History of Africa od súdánsko-britské novinářky Zeinab Badawi. V češtině vyšel také soubor esejů Afrika přece není stát od americko-nigerijského spisovatele Dipo Faloyina, u které se sice budete smát, ale postupně vám dojde, že k tomu nemáte vlastně vůbec žádný důvod.