Nepresný smetanovský mýtus
Tvorca českej národnej hudby – tak znelo opakované školské
klišé zviazané s osobou Bedřicha Smetanu (1824–1884), tradované prakticky dodnes, nielen v českom prostredí, ale aj v tom našom. Čo však znamená umelecký odkaz tohto skladateľa dnes, dvesto rokov od jeho narodenia? Aký pohľad na postavu – mytologizovanú už počas jej života, nehovoriac o ére komunistického režimu – by mohol byť aktuálny v súčasnosti? Pýtali sme sa českého spisovateľa a scenáristu PAVLA KOSATÍKA, autora nedávno premiérovanej série o živote a tvorbe Bedřicha Smetanu pre Český rozhlas.
Svet si pripomenul dvesto rokov od narodenia Bedřicha Smetanu, postavy, ktorá mala mimoriadny význam nielen pre českú hudobnú kultúru, ale do značnej miery aj pre tú slovenskú. U nás bol Smetana prakticky súčasťou akejsi obrodeneckej mýtotvornej tradície, uholným kameňom mýtu „pevných základov“, z ktorých mala vyrásť naša profesionálna hudobná kultúra. Je smetanovský mýtus živý aj dnes?
Smetana v Česku pořád trochu doplácí na nacionálně akcentovaný výklad svého díla, který se ustálil zčásti ještě za jeho života, zčásti v následujících desetiletích pod vlivem Zdeňka Nejedlého a jeho okruhu. Smetanova pozice se tehdy často pojmenovávala tak, že coby zakladatel novodobé české vážné hudby se stal jakýmsi předbojovníkem skladatelů, kteří přišli až po něm a kteří se na rozdíl od něj (i díky těm základním kamenům, které Smetana položil a na kterých oni mohli stát) ještě za svého života prosadili ve světě. Protože svět dílo Dvořakovo, Janáčkovo nebo Martinů akceptoval ve větší míře než tvorbu Smetanovu, promítá se tato situace dodnes zpátky domů, kde je Smetana stále často vnímán jako „menší“ a „toliko český“ tvůrce, na rozdíl od těch ostatních zmiňovaných a světoznámých.
Tato jakási myšlenková setrvačnost působí, že Smetanovo dílo bývá vnímáno bez jeho evropského rozměru, který však mělo od samého začátku: když se Smetana v roce 1861 vrátil ze Švédska do Prahy s rozhodnutím, že naostro zabere například při budování české opery, učinil tak z pozice evropsky hudebně všestranně orientovaného intelektuála. Odmítl, když po něm doma chtěli, aby hudbu tvořil po obrozensku, sběrem a nápodobou lidových písní, a začal ji komponovat opřený o to, co před ním nebo za něj dokázali Beethoven, Berlioz, Liszt, Wagner a další. Smetanovský český mýtus je tedy nepřesný. Byl to skladatel evropské úrovně, který měl smůlu, že mu „jeho“ česká, tehdy ještě nerozvinutá společnost nepomohla. Místo aby ho dostala do světa, pohádala se o něj způsobem, na který nejvíc doplatil on sám.
Z toho vyplýva, že Smetanu zatiaľ nemožno pokladať za podobne úspešný exportný artikel českej kultúry, akým sú Dvořák a Janáček. Je vnímanie jeho tvorivého odkazu predsa len špecifické a nemožno ho celkom porovnávať s akýmkoľvek ďalším českým skladateľom?
Už jsem naznačil, že Češi jsou Smetanovi v propagaci jeho hudby za hranicemi dlužni. Z jeho díla se venku hrají Prodaná nevěsta, symfonický cyklus Má vlast (přesněji řečeno jedna jeho část, Vltava, často i v neněmeckém světě přezdívaná jako „Moldau“) a první kvartet Z mého života. Pokud je v cizině ze Smetany uváděno ještě něco jiného, je to inzerováno jako jakési české specifikum až kuriosum, ve smyslu, že existuje „také“ toto. Nikoli tedy jako integrální součást světového repertoáru.
Skoro každý český dirigent, působící ve světě, vám řekne, že uvádění Smetanových skladeb bývá pro zahraniční obecenstvo velmi příjemným, ale bohužel překvapením. Většinou tam třeba o symfonických skladbách z jeho švédského období nikdy neslyšeli. Existuje také rozsáhlé Smetanovo klavírní dílo, v cizině dnes skoro neznámé. Přitom Smetana s klavírem téměř splýval, byl sám vynikajícím pianistou atd.
Protože klavírní skladby v jeho díle převažují, říká se někdy, že příčina jeho menšího ohlasu v cizině je právě zde (v tom, že je autorem hlavně menších skladeb, které nepoutají takovou pozornost). Proti tomu ale mluví ohlas skladatelů, jako je třeba Fryderyk Chopin, který skládal v podstatě „jen“ pro klavír a je nepochybně světoznámým skladatelem. Na rozdíl od Smetany, mimo jiné autora osmi oper.
V Smetanovej tvorbe okrem neskoršej orientácie na národné témy nachádzame, predovšetkým v druhej polovici 50. rokov 19. storočia, teda v období ciest do Švédska, aj veľmi zaujímavé zameranie na námety zo svetovej literatúry, ktoré idú ruka v ruke s osobnými kontaktmi s Franzom Lisztom a snahami o harmonicky aj inštrumentačne neobyčajne progresívny hudobný jazyk. Ako boli tieto umelecké počiny vnímané v dobovom kontexte a ako ich možno hodnotiť dnes?
Smetana si byl úrovně svých švédských skladeb vědom. Z toho také vyplynulo zklamání, když pražské publikum tyto skladby po jeho návratu vesměs nepřijalo. Neznalo mezinárodní hudební souvislosti, v jakých je Smetana vytvořil. V Praze se ještě v polovině 19. století hojně mozartovalo, což byl hudební styl tomu Smetanovu na hony vzdálený.
Později tyto skladby působily v Česku „cize“ také proto, že je Smetana skládal na internacionální náměty, inspiroval se Shakespearem, severskými ságami apod. Tytéž důvody, které kdysi význam těchto skladeb snižovaly, dnes ale vyvolávají zájem o ně. Koneckonců odrážejí skladatelovu vůli řídit se uměleckými kritérii nikoli jenom rodného regionu, ale zapojit se do umělecké soutěže v mnohem širším prostoru.
Ako sa vyvíjal pohľad na prepojenie národného a hrdinského námetu s wagnerovskou estetikou a kompozičnými princípmi v Daliborovi? Menil sa pohľad na síce celkom vedľajší, no neprehliadnuteľný motív homosexuality v tejto opere?
V době premiéry Smetanovi současníci Dalibora, jeho třetí operu, nepřijali. Musel tím být zaskočen, protože úspěch prvních dvou jeho oper, tedy Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty, byl okamžitý a prudký, ohlas byl až frenetický.
Obvinění z wagnerismu, která se po premiéře Dalibora dostavila, ale neměla opodstatnění. Smetana se zajisté, jako tehdy v Evropě skoro všichni, inspiroval některými Wagnerovými postupy, například užíváním charakteristických motivů, příznačných pro tu či onu postavu nebo dějovou situaci. Pracoval však s melodikou české, nikoli německé řeči a zpěvu, proto jeho hudební výsledek nemohl být a nebyl „německý“ v žádném smyslu.
Na situaci se podepisovala skutečnost, že hudební kritiku v šedesátých letech 19. století tvořila v Čechách hrstka lidí (a nejlepší, ve smyslu nejlépe orientovaný, z nich byl Smetana, který o hudebních novinkách rok psal do novin velmi intenzivně).
Bylo jen pár let po pádu Bachova absolutismu, všichni se teprve učili psát poměrně svobodně, ale skoro nikdo se to během chvíle nestihl naučit, podle toho vypadalo. V něčem to připomíná dnešní sociální sítě: taky na nich si se svou vlastní svobodou nevíme rady; pokud se to časem zlepší, budeme se možná zpětně svému dnešnímu hloupnutí divit. No a zhruba v tomto duchu hloupli taky mnozí lidé, kteří psali „kritiky“ proti Smetanovi.
Pokud jde o ty homosexuální motivy v Daliborovi, které zmiňujete, nejsem si jistý, jestli to libretista Josef Wenzig nebo Smetana mysleli právě takto. Příběh opery je zasazený do patnáctého století a hrdiny jsou dva rytíři, jeden živý, druhý mrtvý, plus přátelství mezi nimi. V dané době a prostředí láska duchovní vážila víc než láska tělesná, tak je asi na místě rozumět Daliborovým vyznáním lásky vůči zesnulému příteli Zdeňkovi. A sděluje-li Miladě naopak, že jí chce být „bratrem, přítelem a vším“, neznamená to, že by se směrem k ženě vyhýbal i roli milenecké, jak se někteří domnívají. Koneckonců Dalibor kdysi právě Miladina bratra zavraždil; tím, že nyní vstupuje na jeho místo, stává se ženě „vším“ i ve smyslu sexuálním.
Národné múzeum v Prahe začalo s vydávaním Smetanových denníkov v redakcii Olgy Mojžíšovej a Tomáša Bernhardta. Prirodzene, mnoho bolo známeho už zo staršej literatúry; čím toto vydanie rozširuje naše poznanie, aký obraz vďaka tomu vyvstáva o skladateľovi ako o osobnosti vo svetle každodenného domáceho a spoločenského života? Rúca tento náhľad nejakým novým spôsobom tradovaný obraz takmer trpiteľskej postavy národného obrodenia, ktorý vytvárala podstatná časť smetanovskej literatúry v uplynulom storočí?
Jde o vynikající, bohatě a spolehlivě komentované edice pramenů, které právě pro svou komplexnost umožňují vyložit Smetanův soukromý život možná přesněji než dřív. Dřívější badatelé často postupovali autoritativně, vnímali pramen jako zbraň v názorovém boji, který vedli. Ocitovat Smetanu často znamenalo „přetlumočit pravdu“, jejíž původ se ve skutečnosti neřešil. Dnes, díky lepší znalosti kontextů, jsme schopni rozlišovat, co se ve Smetanových dopisech a záznamech podobá pravdě a co má spíš povahu účelových sdělení.
Smetana byl zejména v mládí synem své romantické doby a užíval tomu odpovídající slovník, zvlášť když popisoval citové stavy k partnerkám, které měly navíc někdy možnost jeho deníky číst. Nešlo pak vždycky o záznamy vlastního vnitřního stavu, ale třeba o více či méně rafinované způsoby svádění žen, které chtěl Smetana učinit svými partnerkami. I kdyby ho dobývání žen nebavilo (což se nezdá ani trochu pravděpodobné), jako umělecký reprezentant romantické éry se musel chovat v souladu s pravidly, která jeho doba předepisovala. Ve srovnání s citovými peripetiemi takového Wagnera či Liszta se Smetana vlastně drží spíš při zemi.
Toto ale není jediný důvod, proč si tradovaný obraz Smetany jako národního mučedníka, který zmiňujete, říká o korekci. Češi rádi vidí ve svých velikánech trpitele: je lidsky pohodlnější někoho politovat, než rozpoznat a pojmenovat jeho velikost. Souborné vydání Smetanových deníků a dopisů dává možnost lépe porozumět celému jeho nesmírně bohatému citovému životu, jehož odrazy slyšíme i v jeho hudbě. Je to hudba, v níž se neustále něco slaví, nastolením panovníka počínaje a obyčejným slunným venkovským dnem konče.
Pravda je, že v posledních deseti letech života, kdy Smetana neslyšel, v mnoha ohledech trpěl. Osud však k němu byl zvláštně milostivý tím, že přestal slyšet hlasy kritiků, které ho do té doby trápily a rozptylovaly, zatímco hudba jediná mu v hlavě zůstala. Využil toho. Roky jeho hluchoty jsou obdobím, kdy komponoval nejintenzivněji a s největším uměleckým ohlasem. Domnívám se tedy, že až skoro do konce, kdy ho nemoc definitivně přemohla, dokázal většině osudových překážek šťastně vzdorovat.
So Smetanovým osobným životom úzko súvisí aj téma jeho až tragického záveru, poznačeného niečím, čo malo zjavné príznaky neurodegeneratívneho ochorenia, na konci aj s agresívnymi a deštruktívnymi prejavmi. Dnes všeobecne panuje zhoda, že išlo o následky pohlavnej choroby. Ako bola táto skutočnosť vnímaná v čase bezprostredne po smrti skladateľa a ako je vnímaná dnes?
Že dobový pitevní nález označil za příčinu Smetanovy smrti progresivní paralýzu jakožto důsledek syfilidy, je skutečnost dlouhodobě známá. Části veřejnosti, i té odborné, se takové zjištění zdálo Smetanu dehonestující. Různé teorie uvádějící, že příčina jeho nemoci a smrti měla být jiná, se objevují stále. Dnes už ale asi málokoho napadne vinit Smetanu z nezřízeného pohlavního života tak jako kdysi. Syfilida v jeho době patřila k rozšířeným nemocem. Nebylo před ní obrany; neexistovala antikoncepce ani penicilín a ostatní způsoby léčby, známé až z pozdější doby. Čím by tedy byl vinen, pokud měl být vinen?
Smetana je právom považovaný za vynikajúceho dramatika, čo dokazuje jeho operná aj symfonická tvorba. V jej tieni stoja diela pre klavír a komorné skladby, najmä z poslednej dekády jeho tvorivej dráhy. Klavírne cykly Sny a České tance a dve sláčikové kvartetá, všetky viac alebo menej autobiograficky zamerané, prinášajú množstvo harmonicky aj dramaturgicky originálnej hudby, nehovoriac už o mimoriadnom expresívnom náboji, ktorý inšpiroval Richarda Straussa alebo Arnolda Schönberga. Môže byť práve táto tvorba základom niečoho nového v smetanovskej recepcii v našom storočí?
Domnívám se, že by tomu tak mohlo být. Smetanova pozdní díla jako Druhý smyčcový kvartet, Pražský karneval a mnohá další, kterých se Smetanovi současníci lekali, protože podobnou hudbu do té doby neslyšeli, by dnes mohla sloužit naopak jako „vstupenka“ do jeho díla, protože tím, jak předjímala hudbu, jíž jsme byli v dvacátém století obklopeni ze všech stran, se pro mnohé z nás stala schůdnější než třeba Smetanova raná romantika. Do té je třeba se chvíli proposlouchávat, zatímco emotivnost Smetanových pozdních skladeb atakuje pozornost dnešního posluchače přímo.
Přál bych si, aby z letošního Roku české hudby vyplynulo, že Smetana se celou dobu vymyká toliko českému ideovému horizontu. Že není jenom nějakým předchůdcem „silné sestavy“ českých skladatelů, které jsem jmenoval, ale že patří mezi ně.
PAVEL KOSATÍK (1962)
Absolvent právnej histórie na PF UK v Prahe (1984). Pôsobil ako redaktor (Československý spisovatel; spoluzaložil nakladateľstvo Kdo je kdo a i.). V prvej polovici 90. rokov pracoval v novinách (MF Dnes – redaktor, editor; Reflex – zástupca šéfredaktora), neskôr sa stal šéfredaktorom štvrťročníka Akadémie vied ČR. Od r. 1996 pôsobí na voľnej nohe ako spisovateľ a scenárista. Autor 30 kníh prevažne z novodobej českej histórie, životopisných (T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Pavel Kohout, Věra Čáslavská, Emil Zátopek a ď.) a esejistických prác (České snění, Slovenské století a ď.). Scenárista dokumentárnych seriálov pre Českú televíziu (12-dielny cyklus Samizdat, 2001; Jan Masaryk I-II, 1998; Rok 68 I-III, 2008 a i.). Scenárista hraných filmov: 9-dielnej televíznej série České století (ČT 2013–2024), Hovory s TGM (Bedna Films 2018). Držiteľ Ceny Ferdinanda Peroutku, Ceny Toma Stopparda, Ceny Miroslava Ivanova a i.