Martinů: Violin Concertos 1 & 2 / Stravinsky: Divertimento

Martinů: Violin Concertos 1 & 2

Stravinsky: Divertimento

J. Špaček, M. Sekera, SOČR, P. Popelka

Supraphon 2025

Dva houslové koncerty zkomponoval Bohuslav Martinů v rozestupu deseti let (1933 a 1943) a přestože jsou si v lecčems podobné (rukopis autora je evidentní), v mnohém se naopak odlišují. Premiérového provedení prvního z nich (až v roce 1973) se skladatel nedožil, druhý zazněl v premiéře v Bostonu v roce svého vzniku, avšak bez autorovy osobní přítomnosti.

Zařadit oba nesmírně náročné koncerty na jedno album se rozhodl český houslista Josef Špaček. Nahrávky pořídil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky v roce 2021 (I. koncert) a v roce 2024 (II. koncert). K doplnění těchto dvou děl pak ve spolupráci s klavíristou Miroslavem Sekerou zvolil ještě Divertimento Igora Stravinského.

V obou Martinů houslových koncertech jsou na sólistu kladeny extrémně vysoké nároky prakticky bez přestávky. Dedikant prvního z nich – houslista Samuel Dushkin – chtěl ostatně po skladateli stále další a další úpravy, aby nakonec dílo vůbec neprovedl. Objednatel druhého koncertu Micha Elman byl v tomto směru pokornější.

Josef Špaček se se všemi technickými nároky vypořádává s naprostým nadhledem a přesností intonační i rytmickou. Pokud někde dochází k lehoučkým nepřesnostem v souhře mezi ním a orchestrem (zejména ve druhém koncertu), jsou to naprosto zanedbatelné drobnosti. V kantabilních plochách naopak nechává rozeznít nesmírně kultivovaný zvuk svých houslí Guarneri z roku 1732. Skoro jsem litoval, že podobných ploch není v těchto dílech více.

Ani v jednom koncertu nehraje orchestr pouhou roli doprovazeče, dalo by se skoro říct, že jsou nároky na jednotlivé hráče neméně virtuózní. Pro Martinů typická synkopičnost a neustálé rytmické posuny představují výzvu prakticky v každém jeho díle. Nejinak v houslových koncertech. Pod taktovkou Petra Popelky se podařilo SOČRu vybudovat svým způsobem symfonický monument, který však nezastiňuje sólistu, ale v jeho snažení ho maximálně podporuje. Pokud se někde objeví drobná nepřesnost v intonaci nebo souhře, výborný výsledek neohrozí.

Stravinského Divertimento je suitou z hudby k baletu Le Baiser de la fée (Polibek víly), kterou pro housle a klavír vytvořil sám skladatel spolu se Samuelem Dushkinem. Právě jeho osobnost je tedy zajímavým pojítkem mezi I. koncertem Martinů a tímto dílem. Zařazení komorní skladby po bok orchestrálnímu zvuku děl koncertantních se může jevit překvapivě, ale v kontextu působí velmi svěže a svou stylovou blízkostí i soudržně. Interpretace je skvělá, oba hráči přistoupili ke svým virtuózním partům s maximální péčí. Od prvních tónů pochopíte, že skladba nebyla nahrána jen jako „bonus“ ke dvěma dalším dílům, ale jako plnohodnotně propracované pojetí špičkových hráčů.

Josef Špaček potvrdil i na těchto nahrávkách svoje kvality, zejména technické, ale i zvukové. Po výrazové stránce by možná některým místům slušela větší hravost, pro Martinů i Stravinského tak obvyklá, jinde by mohla být dramatičnost ještě dravější. Na druhé straně je z alba cítit maximální snaha o přesnost a čistotu, což ve spojení s neoklasickými kompozicemi působí vskutku přesvědčivě a přehledně. Pro posluchače, kterým je tento styl blízký, může být tedy toto i po zvukové stránce skvělé album hodnotným přírůstkem do jejich sbírky.