Majstrovské interpretácie Brahmsa v Salzburgu

23. 8. 2026

Salzburg, Veľký festivalový dom

Viedenskí filharmonici, Christian Thielemann, Augustin Hadelich                                  

Brahms

Christian Thielemann, současný generální hudební ředitel berlínské Státní opery Unter den Linden, je schopen zcela mimořádně nastudovat díla německého repertoáru. Na letošních Salcburských festivalových slavnostech představil s Vídeňskými filharmoniky na vyprodaném koncertě ve Velkém festivalovém domě díla z tvorby Johannese Brahmse.

Dirigentův letošní festivalový koncert s Vídeňskými filharmoniky povznesl vysoce umělecky v  Salcburku i přizvaný zahraniční sólista. Zářný italsko-německo-americký houslista a držitel Grammy Augustin Hadelich, jenž byl v roce 2018 vyhlášen Instrumentalistou roku prestižním  časopisem Musical America, přilákal rovněž mnoho milovníků hudby do Velkého festivalového domu. Virtuóz hrající na housle Giuseppe Guarneriho del Gesù z r. 1744, známé jako „Leduc, ex Szeryng“ zapůjčené z Tarisio Trust, přijal pozvání k Brahmsovu programu, který krásně obohatil stylovým nastudováním skladatelova Koncertu pro housle D dur op. 77.

Christian Thielemann rovněž svým stylovým a nesmírně analytickým přístupem k dílu přispěl s Vídeňskými filharmoniky k interpretaci, která ve spolupráci se sólistou působila zpěvně a citlivě ve vzájemném naslouchání v dynamických přechodech i ve výrazovém přednesu, přičemž s ohledem na významové oblouky a melodické klenby dýchaly nejen fráze, ale i kompozice napříč větami. Hadelichova hra, zpestřená také vlastní kadencí v první větě, byla nejen technicky brilantní, ale barevně vřelá a sytá ve velkém tónovém rozpětí. Orchestr hrál koncentrovaně a hutněji s převahou temnějších koloratur a protáhleji v melodických pasážích, v intenzitě prokázal pestrou šíři kreativity.

Koncert Vídeňských filharmoniků vyvrcholil Brahmsovou Symfonií č. 1 c moll op. 68. Thielemann přistoupil ke kompozici uchopením jejího jádra, které bylo ve své vrstevnatosti a dramatičnosti neustále vnitřně pulzující. Ve skladbě, kterou komponoval Johannes Brahms ve svých opakovaných návratech k partituře s častými odstupy v rámci let 1862–1877, kdy postupně  prohluboval její styl a utvářel její podobu, dirigent nalezl architektonickou hudební výstavbu, které v Salcburku propůjčil orchestr i jas. Sekce zněly v odstínech své vlastní dynamiky svébytně, přičemž si orchestrální hráči i citlivě naslouchali v návaznosti melodických linií.

Již první věta symfonie vnesla do poslechu díla široce spektrální hloubku barev, ve kterých ovšem také převažoval temný kolorit. Její melancholičnost kolísala i tonálně, neboť kompozice v c moll má v závěru první věty svou kontrastní pointu v C dur. Druhá věta byla obestřena sytostí barev a vnitřními dialogy hráčů z různých sekcí v přednesu díla, jak v sólech, tak v rozvíjení motivů a témat. Třetí věta kulminovala ve svém jádru skrz pozoruhodnou noblesní lyričnost, preciznost orchestrálních hudebníků v technice i energičnost gradace díla. Čtvrtá věta získala v sametově znějící tónomalbě v každé ze sekcí až architektonicky přehlednou exkluzivitu interpretace, která v explozi dramatičnosti krásně a s vnitřním cítěním tepu díla dirigentem ve frázích pěkně dýchala. Cit pro Brahmsův styl byl u dirigenta mimořádný. Symbolicky slavnostní a charakterově hymnické vyvrcholení kompozice publikum završilo dlouhými ovacemi s častým provoláváním bravo, bravo, i ve stoje.