Les Choses de la Vie – Cinema II
R. Capuçon, Les Siècles, D. Ward
Erato 2024
Francouzský houslista Renaud Capuçon svým novým albem navazuje na úspěšné CD Cinéma z roku 2018, kterého se prodalo přes 50 000 kopií. Ačkoli jsou obě nahrávky – jak je už z názvů patrné – věnovány filmové hudbě, oproti svému staršímu sourozenci se pokračování zaměřuje výlučně na hudbu filmových skladatelů francouzské národnosti, případně vytvořenou pro francouzské snímky. Každý z uváděných autorů (Delerue, Legrand, Desplat a další) je sice uměleckou individualitou, ve srovnání s hollywoodskou produkcí má však jejich hudba přece jen společného jmenovatele: introvertnější, melancholičtější a přímočařejší hudební vyjadřování.
Zmíněné repertoárové omezení je každopádně dobrým dramaturgickým rozhodnutím a činí album o třídu konzistentnějším a v dobrém slova smyslu uměřenějším než například některé silně eklektické nahrávky obou bratrů Capuçonových vydané v minulých letech na stejném labelu. Snaha připomenout širší spektrum autorů a zařadit vedle všeobecně známých melodií (jako Legrandovy The Windmills of Your Mind nebo Love Story Francise Lai) také některé méně proslulé kusy jistě potěší znalce francouzské kinematografie a ostatním může přinést řadu zajímavých objevů. S tím souvisí i relativně delší stopáž: celkem devatenáct skladeb v součtu přesahuje hodinu a čtvrt.
Velkou zásluhu má na výsledku orchestr Les Siècles, který zde hraje pod taktovkou britského dirigenta mladší generace Duncana Warda. Toto těleso je fascinujícím stylovým chameleonem a jeho členové dovedou svůj zvuk přizpůsobit filmové hudbě se stejnou výstižností a přesvědčivostí, s jakou interpretují na dobové nástroje prakticky jakýkoli repertoár od 17. století až po současnost. Zároveň si stále uchovávají malebný zvuk komorní filharmonie a vyzařují dojem profesionality, který mohou na tomto albu ocenit i náročnější posluchači klasické hudby. Až je někdy škoda, že v celkovém zvuku nahrávky zůstává orchestr místy příliš v pozadí za průrazným sólovým nástrojem.
Sólista pak na celém CD hraje s velkým citem pro výrazové a dynamické nuance i pro výstavbu hudební fráze. V umění vyzdvihnout melodii a emotivně ji na svůj nástroj „vyzpívat“ Renaud Capuçon skutečně vyniká. Asi nejvýraznější slabinou Věcí života coby uceleného alba je přitom paradoxně skutečnost, že zmíněným způsobem hraje (až na několik čestných výjimek) téměř celou dobu. Nostalgická kantiléna, byť poutavě přednesená, je na osmdesátiminutovém hudebním nosiči až příliš převládajícím charakterem hudby, a dramaturgii tudíž chybí dostatečná míra kontrastu.
Za zmínku proto stojí několik momentů osvěžení, jež posluchače vytrhnou z převažujícího světa mollové diatoniky a táhlých nápěvů. Patří mezi ně například mrazivě úsečná dramatická část z Delerueho hudby k filmu Poslední metro, v samotném závěru alba pak také hudební úryvky z filmů Lawrence z Arábie a Rabín Jákob, které mezi ostatními vynikají rytmickou a instrumentační barevností. Zpestření rovněž slibují bicí, které se k orchestru příležitostně a vcelku decentně připojují. Bohužel se však s volně a nonšalantně frázujícím sólistou i orchestrem trochu rytmicky míjejí: ještě o něco více než ve swingujícím tématu z filmu Stará puška je to znát ve valčíkové Radioscopie.
Les Choses de la Vie – Cinema II je nicméně v dnešní době, kdy je filmová hudba často „produktem“ a kdy nejeden soundtrack k hollywoodskému velkofilmu oplývá klišé a povrchními efekty, velice sympatickým albem s komorní atmosférou, které vzdává hold osobitému espritu klasické francouzské kinematografie vkusně, bez zbytečné okázalosti, přitom však se zjevným zaujetím a na dobré interpretační úrovni.