Éventail
H. Holliger, A. Kernjak, A. Belugou
Heinz Holliger patří nezpochybnitelně k předním světovým hobojistům posledních několika dekád. Rozhodne-li se však dvaaosmdesátiletý umělec (nahrávka byl pořízena roku 2022) natočit album, může to oprávněně vzbuzovat jisté pochybnosti. V tomto případě se však ani nechce věřit, že Holliger své pověsti mimořádného hráče s nálepkou legendy dostál, ba možná ji i předčil. Pokud byste tedy očekávali výkon starce za zenitem, budete během několika taktů vyvedeni z omylu. Holliger je ve skvělé formě a troufnu si říct, že leckterý mladší kolega by mu mohl leccos závidět.
Album Éventail představuje hoboj a milostný hoboj v nuancích, které podtrhují jejich spřízněnost s lidským hlasem. Právě tomu odpovídá rovněž volba repertoáru, který v první řadě sestává z vokalíz – tedy vokálních etud – francouzských autorů první poloviny 20. století: Camilla Saint-Saënse, Clauda Debussyho, Maurice Ravela, Dariuse Milhauda a Charlese Koechlina. Z mladších pak Oliviera Messiaena a Andrého Joliveta. Poněkud stranou stojí Robert Casadesus, jehož máme v povědomí uloženého především jako výtečného klavíristu.
Osobně vnímám dost často uvádění skladeb originálně určených jinému obsazení jako jistou formu despektu či nedostatku pokory k původnímu autorovu záměru. Holliger mne však na tomto albu přesvědčil, že je možné dosáhnout i v těchto případech maximální působivosti a nesklouznout k napodobování nebo potřebě „vylepšování“ originálu. Je to právě ona pokora a jistá výrazová umírněnost, která ve spojení s překrásným tónem a technickou dokonalostí (ojedinělé lehké intonační či zvukové nejistoty Holligerovi opravdu velmi rád odpustím), zajišťuje příjemnou jednotu napříč všemi skladbami alba. Poněkud vyčnívat stylově i barevně snad může dílo Controversia André Joliveta, které je na rozdíl od ostatních skladeb určeno hoboji s harfou, jejíhož partu se brilantně ujala Alice Belugou, a v němž autor uplatňuje rozšířené nástrojové techniky, které v jiných dílech alba nenajdeme. V kontextu celku působí však poměrně osvěžujícím dojmem.
Na albu nalézáme též tři díla originálně určená hoboji s klavírem: kromě Chant pour les piroguiers de l’Orénoque A. Joliveta jsou to ještě sonáty C. Saint-Saënse a R. Casadesuse. Druhá zmíněná sonáta je pro mne velmi příjemným a objevným příspěvkem k nádhernému hobojovému repertoáru. Nahrávky obou těchto skladeb se nepochybně mají šanci stát tzv. referenčními, tedy těmi, ke kterým se budou další generace uchylovat jako k těm, které jsou příkladné a hodné pozornosti. Podobné kvality vnímám pochopitelně i u dalších skladeb alba, byť transkripcí.
V neposlední řadě bych rád ocenil výkon klavíristy Antona Kernjaka, který nejen že je s Holligerem v naprosto dokonalé souhře napříč veškerým zmíněným repertoárem, ale mistrně umocňuje barevně i výrazově jeho výkon. Velmi přesvědčivé je společné dýchání a klenutí frází. Takto by měla dle mého názoru vypadat skutečná komorní spolupráce.
Všemu výše zmíněnému rozhodně nemalým dílem přispívá výtečná a průzračná zvuková kvalita snímku.
Domnívám se, že by rozhodně nemělo toto album uniknout pozornosti milovníků hoboje a potažmo dechových nástrojů, a především francouzské hudby.