CAGE2

CAGE2

B. Chamayou

Warner Classics/Erato 2024

Není vůbec obvyklé, aby světová klavírní hvězda natočila pro velké hudební vydavatelství album se skladbami avantgardního autora 20. století. Francouzský pianista Bertrand Chamayou nicméně už několika svými nahrávkami z posledních let dokázal, že má zájem o dramaturgicky neotřelé počiny a že jeho interpretační umění (v kombinaci se zaštítěním těchto projektů silnou vydavatelskou značkou) má potenciál popularizovat a demytizovat modernu i mezi „mainstreamovými“ posluchači klasické hudby.

Na loňských Dopisech Eriku Satiemu vyzdvihoval Chamayou souvislosti mezi dvěma ikonickými hudebními experimentátory: Erikem Satiem a o téměř půlstoletí mladším Američanem Johnem Cagem. Nové CD se už pianista rozhodl věnovat výhradně druhému z těchto skladatelů, konkrétně Cageovým skladbám pro preparovaný klavír ze 40. let minulého století.

Název alba Cage2 (anglicky „Cage squared“, tj. „na druhou“) je převzatý ze stejnojmenného hudebně-tanečního představení, založeného právě na tomto repertoáru, které Bertrand Chamayou připravil společně s choreografkou a tanečnicí Élodie Sicardovou. Jakožto název jevištního díla odkazuje Cage2 celkem vtipně jak ke čtvercovému rozložení preparovaných klavírů na scéně, tak i ke vzájemně se „umocňující“ spolupráci obou umělců. Coby název sólového klavírního alba však už tolik smyslu nedává. Fotografie na přebalu, na níž Chamayou na způsob cigarety drží mezi prsty šroub (jeden z předmětů nejčastěji vkládaných do strun preparovaného klavíru), je oproti tomu geniální.

Vybrané Cageovy skladby byly v drtivé většině případů původně hudbou složenou právě k tanečním choreografiím; často tudíž nemají samy o sobě příliš strhující formu, obsahují dlouhé repetitivní části a stavějí spíše na náladě, atmosféře, barvě a zvukových efektech. Právě těmito hodnotami se ostatně podobají francouzskému repertoáru, na který je Chamayou expertem. Z hlediska dramaturgického, zvukového a interpretačního je nicméně na albu Cage2 učiněno téměř maximum možného pro to, aby hudba bez tance samostatně obstála. Je koneckonců známo, že John Cage a jeho životní partner – choreograf Merce Cunningham – pracovali mimo jiné i s ideou vzájemné nezávislosti taneční a hudební složky, které se v jejich společných dílech mnohdy měly pouze setkávat v čase.

Navzdory zjevným povrchovým podobnostem i stejné době vzniku jsou uváděné Cageovy skladby ve skutečnosti velmi různorodé, a to svým pojetím i svou kvalitou. Některé jsou strohé a přímočaré, využívající jen několik tónů, jiné jsou rozmáchlejší v dynamice i ve výrazu a probleskují jimi konvenčnější melodické a harmonické prostředky. Přeslechnout samozřejmě nelze vlivy etnické, zejména asijské hudby. Program alba je důsledně vystavěn tak, aby se banalita rytmicky střídala s rafinovaností, dravost s melancholií, živočišnost se zamyšleností.

Oč méně je posluchač rozptylován chybějícím vizuálním vjemem z taneční složky, o to více může ocenit precizní práci interpreta. Plasticita, živost a barevnost klavírní hry Bertranda Chamayou dovede z Cageových skladeb vykouzlit nečekaně přístupný a posluchačsky vděčný hudební svět. Perkusní efekty, jichž je přípravou klavíru dosahováno, mnohdy imitují bicí nástroje s až fascinující věrohodností. Poutavě zvýrazněny jsou také přeznívající vyšší harmonické frekvence, které se stávají samozřejmou a integrální součástí struktury jednotlivých skladeb.

Pro publikum, které se s tímto repertoárem setkává poprvé, je Chamayou skvělým průvodcem a tlumočníkem, jenž dokáže Cage interpretovat téměř se stejnou vřelostí jako romantické etudy. Výsledné (více než hodinové) album je tedy posluchačským zážitkem poměrně náročným, ale pro pozorné a zvídavé ucho zároveň i mimořádně pestrým a záživným. Je-li moderní hudba prezentována tímto způsobem, má rozhodně šanci zaujmout i širší okruh posluchačů a zbavit se cejchu obskurnosti – ať už by si to její autor přál, či nikoli.