Berlínski filharmonici otvorili novú sezónu s Kirillom Petrenkom

21. 8. 2026

Berlín, Veľká sála Berlínskej filharmónie

Berlínski filharmonici

Kirill Petrenko

Čajkovskij – Elgar

Berlínští filharmonikové a šéfdirigent a umělecký ředitel Kirill Petrenko zahájili sezónu 21. srpna 2026 ve Velkém sále Berlínské filharmonie skladbou Enigma, Variations on an Original Theme op. 36 Edwarda Elgara. Dílo pozdně romantické hudby, které po úvodním Andante předkládá posluchači čtrnáct různých variací inspirovaných charakteristikou osob, s nimiž se anglický skladatel velmi dobře znal, zařadil orchestr do repertoáru ve své historii již v r. 1908 s dirigentem Arthurem Nikischem.

Pod vedením Kirilla Petrenka zazněla Elgarova skladba ve snaze o přesné vystižení specifik každé z variací, přičemž sedmou z nich – (Troyte) Presto – zahráli Berlínští filharmonikové nejvirtuózněji a navíc se skvělou artikulací. Stylově odlišná charakteristika jednotlivých částí díla je pochopitelně spjata i se značně odlišnými tempy, jež jsou uvedena v názvu variací, např. pátá až desátá část vnáší do kompozice označení Allegro di molto, Moderato, Andantino, Presto, Allegretto, Adagio.

Interpretace skladby s prudkými tempovými výkyvy i většími změnami nálad nesla v sobě aspekt jisté nesourodosti. Plynulejší na poslech byla kompozice až v závěrečných třech variacích, kde získala postupně svou vnitřní gradaci. Hráči povýšili její přednes svým hravým nadhledem, skvělou technikou, širokým spektrem barev a lyrikou. 

Vrcholem slavnostního koncertu se stala Symfonie č. 4 f moll op. 36 Petra Iljiče Čajkovského, kterou z historického pohledu mají Berlínští filharmonikové ve svém repertoáru již od r. 1900, kdy skladbu nastudovali s Arthurem Nikischem. Jejich současný šéfdirigent a umělecký ředitel dokázal interpretaci díla oprostit od sentimentu, tíhy, patosu i typické slovanské šíře melodií. Tedy mnohých aspektů přednesu, které někteří dirigenti vkládají do nastudování skladatelovy kompozice.

Již v první větě Andante sostenuto – Moderato con anima rozehrál orchestr velmi efektně až svěže kontrastní témata symfonie. Výtečně vynikla vřelost tónomalby, lehkost arabesek i valčíkových rytmů. Zcela výjimečně zněl orchestr ve výškách, často i v průběhu celé skladby se zářivým leskem barev. Druhá věta Andantino in modo di canzona byla prodchnuta malebnou lyrikou, která ve své vrstevnatosti působila krásně a s mnoha dynamickými odstíny. S lehkostí a technickou exaktností provedl orchestr třetí větu Scherzo. Pizzicato ostinato. Allegro, jejíž rozvernou arabesku zahrál nejen hravě a vtipně, ale i s přesnou artikulací. Čtvrtá věta Finale. Allegro con fuoco nebyla ani v kompaktním znění celého tělesa zatížena dramatismem, nýbrž její dynamika a intenzita měla mnoho nuancí barevných a velmi decentních proměn. Petrenko řídil skladbu s neutuchající, jemně pulzující vnitřní gradací a současně s pozoruhodnou lehkostí pointování významových oblouků. Z orchestrálních hráčů vynikli svou výtečnou hrou například koncertní mistr Noah Bendix-Balgley a hobojista Albrecht Mayer.

Dirigent nastudoval obě díla velmi analyticky a řídil je soustředěně ve všech detailech. Orchestr vedl s velkou radostí, kterou neustále přenášel na hudebníky. Dokonce po jedné z frázi se sólem ukázal hráči pochvalné gesto s palcem nahoru. Petrenkova paleta gest je ovšem nesmírně pestrá a také velice přesná. Koncert ocenili posluchači potleskem ve stoje a dlouhými ovacemi.