Učiteľ, kolega, priateľ

Začiatkom marca by sa bol dožil významného životného jubilea slovenský skladateľ Juraj Filas (1955–2021). Košický rodák prevažnú časť svojho života strávil v Prahe, kde sa odohrávala jeho tvorivá aj pedagogická činnosť. To bolo pravdepodobne hlavným dôvodom, prečo stál do značnej miery mimo pozornosti slovenskej kultúrnej obce, hoci dosiahol viacero významných umeleckých úspechov v medzinárodnom kontexte. Pri tejto príležitosti prinášame text Filasovho žiaka na pražskej HAMU a osobného priateľa Jana Duška.

Byl jsem zrovna na nákupu, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Vtom mi přišla zpráva od ženy, do té doby neznámé, a zněla: „Juraj Filas dnes zemřel“. Byl poslední den roku 2021. Měl jsem v té chvíli hodně co dělat, abych se na místě nerozbrečel a byl schopen svůj nákup zaplatit a dovézt domů. 

Až tam jsem propadl v silný pláč a neuvěřitelné výčitky, že jsem mu už nestihl zavolat. Když mi psal krátce před Vánoci, zmiňoval, že jde do nemocnice a do čtrnácti dnů by ho měli pustit. Věřil jsem tomu, on jistě také. Jak jsem později zjistil od jeho dcery Kataríny, která mi poslala onu zprávu, situace se v nemocnici dramaticky zhoršila a Covid-19 byl silnější. Když bylo všem jasné, že se boj stává marným, požádal dceru, aby mne kontaktovala. 

Juraj nebyl očkovaný, krátce předtím podstoupil operaci, lékaři mu očkování nedoporučili. Před zákeřným virem se „schovával“ na své chalupě v obci Kámen. Do jeho milované chaloupky mu ho zavlekl očkovaný známý. Bolestná ironie, jaké bylo v té době kolem nás plno. Naplnění slov z jeho patrně posledního mediálního rozhovoru v době pandemie „Vždyť teď máme také naději, že se z toho hrozného covidu vybabráme,“ pro něj nenastalo. 

Od studenta k učiteli

Juraj Filas se narodil 5. 3. 1955 v Košicích, studovat se však rozhodl v Praze, která se stala jeho domovem už napořád. Nejprve studoval na Pražské konzervatoři, kde se věnoval opernímu zpěvu a kompozici. Ačkoliv vše naznačovalo, že bude úspěšný v obou oblastech – na zpěv byl přijat rovnou do třetího ročníku, už za studií byl laureátem řady pěveckých soutěží – dle vlastních slov mu špatné pedagogické vedení uškodilo natolik, že mu v další pěvecké kariéře zabránilo. 

Svou energii i vášeň tak věnoval skladbě. Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Jiřího Pauera. Po dokončení aspirantury v r. 1985 se okamžitě stal odborným asistentem na katedře skladby, kde vyučoval hlavní obory a historické kompoziční studie až do své smrti, tedy více než 36 let. Postupem let byl jmenován docentem a posléze profesorem. Za tuto dobu mu „rukama“ prošlo nespočet studentů, dá se říct, že téměř všichni skladatelé u něho absolvovali alespoň školení renesančního a barokního kontrapunktu.

Když jsem nastoupil do prvního ročníku na HAMU, byl Juraj Filas jedním z prvních pedagogů, s kterými jsem se potkal. A ihned jsme si velmi porozuměli. V témže roce mě čekalo ještě absolutorium klavíru na konzervatoři a když jsem vybíral repertoár, volba okamžitě padla na jeho temperamentní, ale náročnou Sonatu Amorosu. Tím jsme se sblížili ještě více. V dalších letech jsem se stal jeho „dvorním opisovačem“ a mohl tak připravovat noty drtivé většiny jeho tvorby posledních patnácti let. Několik dalších skladeb jsem měl také později možnost premiérovat či reprízovat. 

Opera jako ideál krásy

Snad to byla jeho pěvecká průprava, díky které nacházel své skladatelské vzory v dílech operních velikánů. Giuseppe Verdi byl patrně tím největším. Zcela přirozeně tak inklinoval k opeře a vokální tvorbě i skladatelsky. Už v r. 1989 vznikla televizní opera na námět Radka Johna Rakovina vůle s tématem drogové závislosti. Stěžejním okamžikem v jeho kariéře bylo její ocenění cenou Jakobs-Suchard v Salcburku. Všichni očekávali, že se bude opernímu žánru věnovat i nadále. Leč objednávky nepřicházely, zájem divadel se nekonal. Když v r. 2010 dokončil rozsáhlou celovečerní operu Jana Eyrová, marně usiloval o její uvedení. Za svého života se ho už nedočkal a nezdá se, že by operní domy jevily jakýkoliv zájem ani po jeho smrti. Jistá deziluze ho pak provázela až do posledních dní. Opera dostala sice ocenění na mezinárodní soutěži Bartók Opera Plus v Budapešti, ani to jí však nepomohlo. Svými slovy její osud shrnul „Je příliš melodická a harmonická, tím pádem považována za nemoderní.“ Tak by se dala patrně charakterizovat celá jeho tvorba.

Nebylo to však jediné dílo, o které neměli pořadatelé valný zájem, právě pro jeho hudební „neaktuálnost“. Vzpomínám si na naše četné rozhovory o zrušených premiérách již dokončených rozsáhlých skladeb. Často pod záminkou absurdních důvodů. Jednou z takových byla i hodinová kantáta Záhořovo lože, kterou dokončil v r. 2018. Ta byla nakonec v premiéře uvedena až v době pandemie: 14. 1. 2021, sólisté, Filharmonie Hradec Králové, Pražský filharmonický sbor a prázdné hlediště. Pouze mikrofony a kamery. 

Filasovo hudební vyjadřování bylo svrchovaně melodické, hudba emocionální a vášnivá. Jen zřídka vykročil z cest tonality. Posluchače však rád provokoval alespoň nečekanými melodickými kroky, skoky na disonantní souzvuky a místy až agresivně dramatickou instrumentací. Už od symfonického dramatu Palpito, kterým v r. 1981 absolvoval HAMU. V jednom z rozhovorů se k němu vyjádřil s odstupem mnoha let takto: „Bylo poplatné tehdejším kompozičním technikám. Jsou tam mikrointervaly, klastry… Je to ‚drsná‘ hudba. Ale v pomyslném zlatém řezu zazní ve vysokých houslích Di quell’amor ch’è palpito, ústřední myšlenka z La Traviaty. Ta najednou ten disonantní, brutální, dravý svět jakoby zklidní a promění jej v pozitivní. A od té doby mi v hudbě zůstalo, že i kdyby bylo sebevětší drama, nakonec pozitivní myšlenka a naděje musí zvítězit.“ Jako by u něho v této skladbě došlo i ke zlomu v hudebním vyjadřování samotném.

Láska, duchovno a společenská témata

Tématem lásky je výrazně ovlivněna i klavírní Sonata Amorosa, která sdílí tematický materiál s První symfonií „Le feste amorose“. Vášnivé a strhující jsou Druhá symfonie „Vampa“ i dvě komorní symfonie. Lásku nesmrtelnou pak nacházíme v jednom z posledních dokončených děl – Sonátě pro bastrombón a klavír, zkomponované po smrti jeho druhé manželky a nazvané „Dormi, amore… dormi“. Na konci jejího rukopisu najdeme autorovu dojemnou poznámku „Nemůžeš přestat milovat někoho jen proto, že zemřel.“  Láska ve Filasových dílech bývá vášnivá, lidská, někdy krutá, ale zároveň nepomíjející. 

Dalším zásadním tématem jeho tvorby bylo duchovno a mystično. Mezi jeho díly najdeme Stabat Mater, Magnificat, mši Missa propter Gloriam aeternam Tuam nebo koncertní fantazii pro anglický roh a orchestr Ora pro nobis věnovanou katedrále v Chartres a myšlence gotických stavitelů o propojení pozemského s nebeským. Krvavé Te Deum je věnováno obětem gulagů (inspirace Solženicynem) a dotýká se dalšího z Filasových inspiračních zdrojů – společenských témat. 

Zcela unikátní je v rámci propojení duchovně-společenské tematiky Requiem: Oratio Spei (Modlitba naděje), které věnoval v reakci na 11. září 2001 obětem terorismu. Je to také skladba, která zazněla v roce 2015 s velkým ohlasem ve slavné newyorské Carnegie Hall. O pár let později tam Filas uvedl i svou Šalamounovu píseň, kterou rovněž řídil dirigent Metropolitní opery Kent Tritl. 

Doma není nikdo prorokem

Nebyla to však jen Carnegie Hall, kde zazněla Filasova díla. Jak se říká, doma není nikdo prorokem. Filasova hudba nacházela o něco více porozumění u zahraničních interpretů a pořadatelů než v Čechách. Významným způsobem k tomu přispěli jeho blízcí přátelé trumpetista Otto Sauter, pozounisté Joseph Alessi a Curtis Biggs nebo tubista James Gurlay. Právě pro ně vytvořil řadu svých koncertantních i komorních děl. Zcela zásadním dílem v jeho tvorbě je působivá Sonáta pro pozoun a varhany „De profundis“, kterou rovněž ovlivnila duchovní tematika. Není divu, že řada děl pro žesťové nástroje našla své místo v běžném repertoáru a bývá zařazována mezi povinné skladby na mezinárodních interpretačních soutěžích. Neméně významné bylo i jeho přátelství s houslistou Ivanem Ženatým, který inicioval vznik několika komorních i koncertantních děl a většinou je také premiéroval.

Quo vadis, musica?

Vzpomínám si na četné diskuse nad směřováním soudobé hudby, obsahu, smyslu a filozofii tvorby. V Jurajovi jsem vnímal v posledních letech velký smutek z toho, že svou hudbu, ve kterou tolik věřil, u nás jen stěží prosazoval, zejména na významnějších pódiích. O stylu svého komponování byl skálopevně přesvědčený, ve své jistotě až zarputilý. Přitom se dočkal paradoxně tolika významných provedení, o kterých se drtivé většině soudobých skladatelů může jen zdát. 

Právě tento rozpor byl pro něj typický. Zároveň byl pro mne symbolem boje za krásnou hudbu, která je sdělná a uchopitelná i pro běžné posluchače, dokáže vtáhnout a vzbudit nadšení, a současně nepřijatelná ze strany řady „dramaturgických odborníků“. Koncert pro pozoun a orchestr nazval příznačně „Don Quixote aneb Autoportrét“. Druhá sonáta pro trubku a klavír pak nese název „Sladké hořkosti“. Nepochopení se mu často dostávalo i na půdě HAMU, a přitom kolik „avantgardistů“ se může pochlubit uvedením svých děl v Carnegie Hall? Krizové okamžiky zažehnával v určitém období alkoholem. Nevím, jestli kdyby nepotkal svou druhou manželku, nestal by se ten příčinou jeho úmrtí. Vztahem s ní pookřál, měl zjevně důvod žít. O to více zničující pro něho byl její předčasný odchod velmi krátce po jejich svatbě. Cítil jsem, že Juraj zesmutněl a hodně se uzavřel. Svůj pobyt v Praze omezil na nezbytně nutné minimum, čas trávil na své chaloupce, kde měl klid na komponování. Jedinou činnost, ve které viděl smysl svého života. A pak přišel Covid…

Odchod (téměř) ve stylu Verdiho

Skon Juraje Filase byl velmi nečekaný. Zprávy o jeho úmrtí proletěly téměř všemi českými médii, i bulvárními. Zmínky se objevily i v zahraničí. Blesk nazval zprávu o jeho úmrtí absurdně: „Utrápil se kvůli manželce!“. Dokonce ho chybně označují za dirigenta, nikoliv skladatele. Díky blízkým přátelům se uskutečnila zádušní mše v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Rozloučit se s ním přišla řada kolegů, přátel, studentů i interpretů. Celebroval kardinál Dominik Duka. Těžko říct, zda by si Juraj takovou poctu, které se dostává jen málokterému umělci, přál. Možná by mu větší radost udělalo uvedení některého z jeho děl. Bohužel tak tehdy neučinil žádný český festival ani orchestr, myslím, že ani slovenští sousedé na tom nejsou jinak. Jeho dílo byste patrně marně hledali i v jejich letošních brožurách při příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin.

Společně s dcerou Juraje Filase a několika nejbližšími přáteli jsme se rozhodli motivovat interprety i organizátory k provádění jeho děl a zřídit Nadační fond Juraje Filase, který bude finančně podporovat jejich uvádění a nahrávání. Rovněž bude udělovat Cenu Juraje Filase mladým interpretům jeho děl. Nadační fond i první udělení této ceny se uskuteční na Vzpomínkovém koncertě k nedožitým sedmdesátinám, který se konal 15. 4.  2025 na půdě HAMU v Praze, jeho alma mater, v Sále Bohuslava Martinů. Jsem za tento – byť poněkud osamocený – koncert velmi rád. Kéž jeho hudba neupadne v zapomnění… 

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 4/2025.)