Shostakovich–Prokofiev: Violin Concertos

Shostakovich–Prokofiev: Violin Concertos

D. Matejča, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, T. Netopil

Supraphon 2025

Energické. Emocionální. Virtuózní. Tak by se jednoduše dalo shrnout album houslisty Daniela Matejči, který za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a řízení Tomáše Netopila natočil houslové koncerty Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče.

První z uvedených, Sergej Prokofjev, je zastoupen svým ranějším dílem – Koncertem D dur op. 19 z roku 1917. Toto dílo nejenže klade na houslistu enormní nároky technické, ale zejména zvukové a výrazové. Úvodní plochu hraje Matejča velmi delikátně až snově a vtáhne posluchače do svého pojetí prakticky od prvního tónu. Že však ovládá i dramatické až démonické polohy nás přesvědčí velmi záhy.

Barevnost a proměnlivost se odráží i v orchestru, který opravdu není na albu jen doprovazečem. S až minuciózní přesností se se sólistou scházejí i na těch nejdrobnějších notových hodnotách v závratných tempech. Dvacetiminutový koncert proběhne v podstatě tak rychle, že se najednou opět ocitneme ve snové náladě úvodu a uvědomíme si, že právě končí, ačkoliv bychom ještě toužili po pokračování.

Šostakovičův Koncert a moll op. 77 z let 1947–1948 je výrazně hlubší a emotivnější. Musím přiznat, že jsem byl zprvu mírně skeptický, jak se s ním takto mladý interpret vyrovná. Nutno však říct, že předčil veškerá očekávání. Daniel Matejča není jen houslový virtuóz, který zahraje bezchybně takřka cokoliv, ale je to především přirozený a citlivý muzikant.

Od prvního vstupu sólových houslí je jasné, že ví, o čem hraje, a že zná pozadí díla i život jeho autora. Měly-li některé plochy v Prokofjevovi démonický nádech, v dramatických místech Šostakoviče jsem při poslechu zůstával zmrazen trýznivostí a naléhavostí. Bez skvěle vypracovaného partu orchestru by to však nefungovalo; jeho díl zásluh je nezanedbatelný a celkovému pojetí jistě přispěl i skvělý Tomáš Netopil.

Není patrně nutno dodávat, že v Matejčově pojetí nechybí jediný akcent, jediné crescendo nebo dynamická změna, které autoři ve svých partiturách požadují. Rytmicky a intonačně je prakticky dokonalý. (Ne všechny nahrávky těchto děl působí takto čistě a přehledně.) Někdy bývají interpreti zaujati detaily natolik, že „pro stromy nevidí les“. Matejča s Netopilem však zvládají obojí – vypracovat partituru do posledního detailu a přitom udržet celek působivý a strhující. Jsem přesvědčený, že by taková pojetí oba skladatelé vrcholně ocenili.

Album nelze hodnotit jinak než superlativy. Skvěle zvolená dramaturgie je podpořena mimořádnou interpretací. Daniel Matejča je excelentním houslistou, kterého nepochybně čeká hvězdná budoucnost. Jeho hru považuji za výjimečnou především díky spojení brilance i v těch nejnáročnějších pasážích s přirozenou až živočišnou muzikalitou, která oběma dílům skutečně sedí. Kromě toho evidentně nesází jen na spontaneitu; je znát inteligentní přístup, hluboké studium a porozumění interpretovanému dílu.

Upřímně mne zahřálo u srdce slyšet mladého pokračovatele slavné české houslové tradice na jeho cestě k mezinárodnímu věhlasu. Nezbývá než mu na ní popřát mnoho podobně úchvatných alb.