Renaud Capuçon: Sibelius, Barber

Renaud Capuçon

Sibelius, Barber 

R. Capuçon, Orchestre de la Suisse Romande, D. Harding

Erato 2025

Nestává se každý den, že byste poslouchali album, kterému lze jen máloco vytknout. Nahrávky slavných houslových koncertů Jeana Sibelia a Samuela Barbera v podání houslisty Renauda Capuçona a Orchestre de la Suisse Romande pod taktovkou Daniela Hardinga do této kategorie spadají. Vznikly už v roce 2020, v době pandemických lockdownů, kdy se žádné koncerty nekonaly a orchestr nahrával v rouškách ve svém domovském sále Victoria Hall v Ženevě. Vydány ale byly vydavatelstvím Erato až letos.

Podivovat se nad po všech stránkách mimořádně přesvědčivým výkonem špičkového sólisty netřeba. Rozumí se to samo sebou. I nejnáročnější pasáže vyznívají muzikálně a nestávají se jen lacinou technickou exhibicí. Naprosto bezchybná intonace a precizní artikulace jsou samozřejmostí. Jeho skvělý nástroj Guarneri del Gesù „Panette“, na který hrál v minulosti Isaac Stern, zní za všech okolností zřetelně a neskutečně barevně. Ostatně, oba tyto koncerty na ně nepochybně hrával i předchozí držitel. Je kouzelné sledovat tuto kontinuitu a zároveň odlišnosti osobitých pojetí interpretů hrajících na identický nástroj.

Oba prezentované koncerty patří k vrcholům houslové koncertantní literatury a patrně jen málokterý světový houslista se jimi interpretačně nezabývá. Provázejí ho pak prakticky celou jeho aktivní kariérou. Je proto nasnadě podotknout, že je Capuçon nahrál ve svých čtyřiačtyřiceti letech, tedy v momentě, kdy pro něho rozhodně nejsou novinkou v repertoáru, představa o pojetí je vyjasněná, zároveň ale nejsou ani obnošenou košilí, kterou by byl už po desítkách let umořen a hrál je takříkajíc „na autopilota“. Troufnu si říct, že pořízení těchto nahrávek nemohlo být v jeho kariéře lépe načasováno. 

Na „autopilota“ rozhodně nediriguje ani Daniel Harding, ačkoliv k pilotování má jak známo velmi blízko. Pokud mne výkon Capuçona ohromil, výkon ženevského Orchestre de la Suisse Romande pro mě představuje švýcarské hodinky orchestrální hry – dokonale přesné a krásné ze všech úhlů. Propracovanost obou partitur v takové míře jako na této nahrávce uslyšíte málokdy. Nechybí jediný akcent, jediná dynamická změna. Orchestr umí být dravý jako šelma, ale kouzlem se dokáže proměnit v jemný saténový šál. Jednotu zvukovosti a artikulace zejména dřevěných dechových nástrojů považuji za zcela unikátní. Nic nebylo ponecháno náhodě, každému detailu se dostalo odpovídající péče. Hrají-li nástroje v paralelních intervalech, jejich vyrovnanost je dokonalá. V bohaté orchestrální sazbě obou koncertů zaslechnete detaily, o kterých jste možná ani netušili, že ve skladbách jsou. Taková filigránská práce může snadno sklouznout k odhlédnutí od celku anebo vyznívat „školometsky“. Ne však na tomto albu! 

Všichni interpreti se zdají být naladěni na stejné vlně radosti z hraní, které bylo v době pandemie tak limitované. V kontextu nespočtu již existujících nahrávek, z nichž mnohé jsou skutečně mimořádné, tato určitě nezapadne.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 05/2025.)