Peter Pažický: Piano Sonatas 

Peter Pažický 

Piano Sonatas 

Pavlik Records 2025 

Čtyři pohledy na klavírní sonátu 20. století. Tak by se dalo stručně definovat album klavíristy Petera Pažického. Prezentuje na něm díla Alexandra Moyzese, Bély Bartóka, Karola Szymanowského a Bohuslava Martinů. Stylově nesourodá selekce však má společného víc, než se může zdát. Byť je každé dílo jedinečné a vzájemné kontrasty nepřeslechnutelné, nalézáme i řadu společných rysů daných původem autorů, ale rovněž jejich vztahem k folklóru. 

Moyzesova Sonáta e moll op. 2 album otevírá v hávu pozdně romantickém. Autor se ve válečném roce 1942 navrací ke svým studentským skladbám z let 1926–1927, aby je přepracoval do působivého zralého díla. Jeho vrcholem je bezesporu rozsáhlá závěrečná věta, kterou zahájí folklorem inspirované Adagio kulminující v monumentální fugu. Pažického pojetí je nabité emocionalitou i nostalgií, které se snoubí s inteligentní výstavbou zejména závěrečné fugy. Snad jen ve druhé větě Scherzo bych se přiklonil k menším rubatům a tempové ukázněnosti. 

Bartókova Sonáta Sz. 80 z roku 1926 demonstruje typický barbarosní styl hry v kombinaci s melodikou lidových popěvků. Virtuózního díla se zhostil Pažický s nadhledem, ačkoliv vsadil více na tvrdší úhoz a méně využil potenciálu kontrastních lyričtějších ploch, které jsou v sonátě také přítomny.Třetí sonáta op. 36 Karola Szymanovského představuje i v rámci jeho vlastní tvorby jedno z nejodvážnějších děl, ve kterém mistrovsky kombinuje impresionistické nálady s atonalitou a komplexní klavírní fakturou. Právě to z ní činí dílo vrcholně náročné, a tedy i méně uváděné. I když jde o nejstarší skladbu alba (1917), vyznívá v podstatě nejvýbojněji. Extrémně hutnou sazbu dokázal Pažický zpracovat bez známek pianistické námahy, ačkoliv místy jsem zatoužil po ještě odlehčenějších a vzdušnějších doprovodných hlasech, které by tak vůdčím hlasům dopřály více prostoru. 

Závěrečná Sonáta H. 350 Bohuslava Martinů je pozdním dílem (1954), které se hrává pohříchu málo. Odhaluje Martinů tvář bez příkras a prostupuje do emocí, které v jiných klavírních dílech tolik nenacházíme. Zároveň slyšíme folklorní odkazy, jimiž se rád v mysli navracel domů. Od prvních tónů je jasné, že Pažický náročnému dílu rozumí a posluchači ho představuje srozumitelně a poutavě. Užití rubata v tvorbě Martinů je vždy velkým otazníkem, v případě Pažického pojetí jsem místy uvažoval nad jeho opodstatněním. 

Po zvukové stránce je album velmi kvalitní, ačkoliv jsem vnímal proměnu témbru mezi první skladbou, v níž mi klavír zněl poněkud matněji, a zbytkem alba. Osobně mi byl bližší jasnější a konkrétnější zvuk, trochu jsem litoval, že nebyl takový už u Moyzesovy Sonáty. Měl-li bych určité pochybnosti o interpretaci a zvukovosti, byla by to ne vždy zcela čistá a přehledná pedalizace, která občas zahušťuje harmonie více, než je nutné. 

Album Piano Sonatas Petera Pažického se patrně nestane po prvním poslechu oblíbencem všech posluchačů. Jsou na něm totiž zachycena díla, která vyžadují opakovaný poslech, porozumění a vposlouchání se. Na straně druhé je tento počin poutavou sondou do méně uváděného repertoáru, což z něj jednak činí počin záslužný, ale především odvážný.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 01-02/2026.)