Leoš Janáček - Výlety páně Broučkovy

Výlety páně Broučkovy

Národní divadlo v Praze

Supraphon 2024

Opera Národního divadla a Státní opery v Praze se letošních oslav Roku české hudby 2024 zúčastnila o něco skromněji než jiná česká divadla, která například uváděla kompletní cykly oper Bedřicha Smetany. Vedle tří nových inscenací a několika koncertů se mezi příspěvky Národního divadla nicméně počítá i vydání nové nahrávky opery letošního jubilanta Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy, jejíž předlohou jsou dvě satirické povídky Svatopluka Čecha. Jako jediná Janáčkova opera měla premiéru v Praze, a to právě v Národním divadle v roce 1920.

Ze současného pohledu jde o dílo roztomile archaické, nejen květnatým jazykem libreta, na kterém spolupracovali významní čeští básníci, ale i prvky dobové salónní valčíkové hudby, které partituru prostupují. Janáčkova originalita se v ní ale samozřejmě projevuje také: svéráznou instrumentací, konverzačním pojetím zpěvních partů i charakteristicky pregnantními hudebními motivy a prudkými střihy, které kupodivu sluší jak vypjatým dramatům, tak i komediálnímu žánru.

Obsazení nahrávky odpovídá inscenaci, která měla premiéru již v roce 2018 a nesklidila v českých médiích příliš pochvalné recenze: hlavním předmětem kritiky tehdy ovšem bylo především režijní a vizuální pojetí. Zvukový snímek, o který se zde jedná, byl natočen samostatně v pražském Rudolfinu v roce 2020, tedy právě 100 let po světové premiéře díla, a specifický prostor Dvořákovy síně je ve zvuku nahrávky jasně rozpoznatelný. Hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka je přehledné a ukázněné, zároveň však představuje Janáčkovu nelehkou partituru v dostatečné barevnosti a plasticitě, takže si album uchovává i jistý sympatický esprit živého představení.

Pokud Národní divadlo chtělo nahrávkou mimo jiné zvěčnit svůj současný sólistický ansámbl, je třeba říct, že – přes nespornou náročnost jednotlivých rolí – tento titul příliš příležitostí k efektním pěveckým exhibicím nenabízí.

O to podstatnější je ovšem v případě takovéto konverzační opery srozumitelná dikce. Zde je třeba pochválit zejména představitele mužských rolí, mezi nimiž vyniká tenorista Aleš Briscein, nejen výslovností, ale i lehkými výškami a celkově elegantním pěveckým projevem. Představitel hlavní role Jaroslav Březina je charakterním tenorem, který Janáčkovy role s úspěchem ztvárňuje i v zahraničí a pro postavu Matěje Broučka je typově ideálním představitelem. Vyšší bas Františka Zahradníčka kontrastuje se sytým, bodrým tónem Jiřího Sulženka, takže jsou jejich role dobře rozlišitelné.

Bez ohledu na snahu pěvců je ovšem realitou, že i český posluchač bude mít u této opery bez sledování titulků či libreta s porozuměním slovu zásadní problémy. V první části zpívají obyvatelé Měsíce básnickým jazykem plným neobvyklých cizích výrazů, v druhé polovině, odehrávající se v době husitských válek, zase postavy z 15. století zpívají dialektem napodobujícím středověkou češtinu. I to nepochybně přispívá k těžké stravitelnosti této opery pro dnešní publikum. Ačkoli vydavatelství Supraphon alespoň umožňuje stažení libreta v elektronické podobě na svých webových stránkách, je otázkou, zda by nebylo od věci zpěv na studiové nahrávce v zájmu větší srozumitelnosti ještě posílit oproti orchestru, byť by to nejspíše bylo na úkor zvukové autenticity.

Leoš Janáček je dnes již autorem pevně etablovaným ve světovém operním repertoáru, Výlety páně Broučkovy ale zřejmě nikdy nedosáhnou široké obliby jeho nadčasových a psychologicky propracovaných tragédií. I zde však najdeme témata vyznívající nápadně aktuálně, například střet vysoké kultury Měsíčňanů s měšťáckou přízemností nebo Broučkovu neochotu bránit se křižáckým vojskům, která stojí před branami jeho rodné Prahy, ačkoli sám sebe označuje za „dobrého vlastence“. Nová nahrávka opery Národního divadla v Praze je každopádně důstojným a cenným záznamem tohoto Janáčkova díla, jemuž nejspíše nezajistí všeobecnou pozornost, ale ani mu nedělá ostudu.