Kovařovic, Bořkovec, Kaprálová: Forgotten Czech Piano Concertos

Forgotten Czech Piano Concertos 

Kovařovic – Bořkovec –  Kaprálová

M. Kozák , Symfonický orchestr Českého rozhlasu, R. Jindra

Supraphon 2024

Úloha recenzenta je vždy o mnoho těžší, má-li posuzovat hudbu, která je zcela nová,  nebo nově objevená. Neexistuje interpretační tradice ani referenční nahrávky, nejsou snadno dostupné notové materiály. Nejinak je tomu v případě nového alba zachycujícího nahrávky tří zapomenutých českých klavírních koncertů. V dílech Karla Kovařovice, Pavla Bořkovce  Vítězslavy Kaprálové exceluje mladý český klavírista Marek Kozák za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry. Album vydal Supraphon ve spolupráci s Českým rozhlasem.

Klavírní koncert f moll Karla Kovařovice (1862–1920) zastupuje tvorbu romantickou, vlivy Dvořáka, Brahmse, Chopina a Schumanna jsou nepopiratelné. Vedle Dvořákova klavírního koncertu se de facto jedná o jediný (alespoň co si uvědomuji) další český čistě romantický klavírní koncert. Odkazy na zmíněné vzory jsou někdy až úsměvné: chromatické terciové téma s akordickými sestupnými rozklady ve třetí větě je zřetelnou parafrází Schumannova proslulého Koncertu a moll, jiné pasáže zase evokují Chopinova díla. Sazba sólového partu je vysoce virtuózní a zahrnuje takřka vše z romantické klavírní techniky, od hřmotných oktáv hned v úvodu koncertu přes hbité akordické rozklady napříč celou klaviaturou až po brilantní běhy, drobnokresbu, trylky... Nechybí ani lyrika a kantabilní plochy. Ty bych v interpretaci protagonistů obzvláště vyzdvihl. Kde jsem u tohoto díla měl mírné pochybnosti, byla třetí věta Vivace. Scherzando. Na můj vkus působí poněkud hutně a onoho třídobého, opravdu žertovného scherzanda bych si přál o špetku více. Možná by pomohla trochu jemnější dynamika a o drobeček živější tempo. Otázkou pochopitelně zůstává, zda by byla věta ještě hratelná.

Koncert d moll Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), ač z uváděných autorů je nejmladší, byl na albu zařazen na druhé místo. Při letmém pohledu nezvyklé, při poslechu naprosto logické rozhodnutí. Kaprálová zkomponovala tento koncert jako dvacetiletá a stojí stylově až exemplárně mezi romantismem a meziválečnou avantgardou. Je tedy krásným mostem mezi Kovařovicem a Bořkovcem. Koncert je nesmírně působivý a skvělá interpretace vyznění opravdu přispívá. Opět bych možná zvážil v tomto případě mírně širší tempo volné věty Largo, které by dalo lépe vyznít fugové výstavbě i komplexnějším harmoniím. Celkově by možná polyfonní sazba snesla lepší balanční zvukovou výstavbu. 

Velkým a milým objevem je pro mě 2. klavírní koncert Pavla Bořkovce (1894–1972). Tento autor si pohříchu stále nezískal tolik pozornosti, kolik by zasloužil. Je to totiž přesně onen reprezentant neoklasicistní avantgardy s lehkou příměsí jazzu a instrumentační neotřelostí, které jsou mi osobně velmi blízké. Tento koncert, který vznikl krátce po 2. světové válce, není výjimkou. Interpretace působí svěže a má tah, nedovolí posluchači ani na okamžik utéci od pozornosti. Obzvláště kladně pak hodnotím práci s rytmem, který dle mého názoru vůbec není interpretačně snadný. Přes mnohačetné polyrytmy, časté změny metra a různé nepravidelnosti se interpreti přenesli s naprostou lehkostí a samozřejmostí. Krásně barevně působí sóla dechových nástrojů, která se často lahodně pojí s pomyslným doprovodem sólového klavíru.

Celé album je brilantním příspěvkem k Roku české hudby, ač mimo Bořkovce nepatří zastoupení autoři svým narozením do tohoto okruhu. Marek Kozák je vynikající klavírista, který vládne širokou zvukovou paletou a přesnou technikou. Osobně mi více učarovaly lyrické a jemnější plochy. Dramatické plochy mohou místy možná působit poněkud tvrdě a až příliš vehementně. Kozák je výrazově umírněnější, což dle mého názoru nejlépe přiléhá koncertům Kaprálové a Bořkovce. 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu podal naprosto přesvědčivý výkon a rozhodně nebyl jen doprovazečem. Nastudování Roberta Jindry mu dává dost prostoru zaujmout, ať už v místech orchestrálních meziher nebo výrazných sólech. Jeho dirigentské vedení se mi zdá velmi precizní. Rád bych také vyzdvihl zvukovou stránku nahrávky, která je neskutečně barevná a čistá (ve smyslu zvukovém). Zároveň však neexponuje klavír nevěrohodně masivně, nechává ho v určitých místech splynout s orchestrálním tutti či ustoupit do pozadí. Jinými slovy vyznívá naprosto věrohodně a jsem skoro přesvědčen, že zvukové proporce by při živém provedení nebyly výrazně odlišné. 

Z mého pohledu se jedná o skvělé album s neotřelou a objevnou dramaturgií. Rozhodně stojí za poslech. Sólistovi bych popřál, aby narazil na dostatečně osvícené dramaturgy, měl dostatek příležitostí tato díla uvádět i živě a do budoucna podnikal další úspěšné výpravy do neprobádaných území zapomenutých děl.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 4/2025.)