Jozef Podprocký: Koncerty
Jozef Podprocký: Koncerty
S. Masaryk, I. Buffa, M. Zwiebel, P. Zwiebel
Štátna filharmónia Košice, M Lejava
Pavlik Records 2025
Co mě na hudbě baví nejvíc, je možnost poznávat neustále nové autory a jejich skladby, které ve mně občas svou kvalitou vyvolají otázku, jak je možné, že jsem je dosud neznal. Jedním takovým je Jozef Podprocký (1944–2021), slovenský skladatel neodmyslitelně spjatý s košickým regionem, místní konzervatoří i Státní filharmonií.
Nově vydané dvojalbum z produkce Pavlík Records se zaměřilo na jeho čtyři koncertantní díla vzniklá mezi lety 2008–2017, tedy dá se říct z autorova pozdního období. Když jsem je poslouchal, vnímal jsem jen malé nuance v kompozičním stylu. Co je ale odlišuje, je vždy trochu specifická barva a sazba orchestru, kterou jako by autor osobitě přizpůsoboval danému sólovému nástroji. Spojnicí pak může být intenzivní využití bicích nástrojů, jistá zvuková hutnost v kontrastu s naprosto éterickými plochami.
Nejstarším dílem je Koncert pro housle a orchestr op. 55 dokončený v roce 2009, který autor zkomponoval přímo na výzvu houslisty Marka Zwiebela, jenž je rovněž sólistou na této nahrávce. Vzhledem k tomu, že mu dílo vznikalo takříkajíc „na tělo“, působí v jeho interpretaci opravdu přesvědčivě. Sólista nenaráží na jakékoliv limity, i nejnáročnější technické momenty zvládá s nadhledem, barva nástroje je příjemná a přitom se proměňuje dle momentálního výrazu.
Druhým uvedeným dílem je Koncert pro klavír a orchestr op. 60 z roku 2012, kdy ho klavírista Ivan Buffa rovněž premiéroval. Opět se tedy jedná o maximálně autentickou interpretaci. Osobně mi zvuk nástroje v některých, zejména lyrických pasážích, připadal poněkud tvrdý a dokázal bych si představit ještě trochu bohatší paletu klavírních barev. Po technické stránce však Buffa předvádí naprosto precizní výkon. Coby bývalý Podprockého student, sám skladatel, zjevně dokáže prostoupit dílo i velmi analyticky, což mu umožňuje podpořit drobné nuance, které by mohly jinak zůstat utajeny.
Koncert pro violu a orchestr op. 69 vznikl v letech 2015–2016 rovněž pro interpreta této nahrávky, violistu Petra Zwiebela. Pokud bych měl vybrat ze čtyř uvedených děl svého favorita, byl bylo by to toto dílo. Podprocký mistrně podchytil charakteristiku sólové violy a koncert se tak line v jakémsi naříkavém módu. Zejména mne uchvátila druhá věta – Intermezzo –, které nejenže je instrumentačně nesmírně dobře vypracované (ostatně z tohoto hlediska je Podprockého řemeslo opravdu obdivuhodné ve všech skladbách), ale především je unikátní po výrazové stránce. Violista Peter Zwiebel hraje koncert brilantně, i když bych si možná občas přál, aby byl více „sólistou“, dominoval, vedl, směroval další průběh. To však nijak neubírá na jeho skvělé intonaci i v těch nejnáročnějších pasážích, stejně jako velmi kultivovanému zvuku a celkově špičkové interpretaci.
Jedině Koncert pro trubku a orchestr op. 70 nevznikl pro interpreta tohoto alba. Byl komponován v roce 2017 pro amerického trumpetistu P. M. Neebeho, který ho také s úspěchem premiéroval a pořídil jeho první nahrávku (2024). Trumpetista Stanislav Masaryk tedy již nezakládá interpretační tradici, ale navazuje na ni. Koncert na mne působil jakousi nostalgií, ale zároveň jako by slavnostní fanfáry vstoupily vždy s novou energií, oslavou života. Podprocký je v tomto koncertě možná nejtradičnější, nebojí se durového kvintakordu, který ale nepůsobí archaicky, spíše jako pointa. Masaryk je v interpretaci naprosto skvělý, po zvukové i intonační stránce není co vytknout. Lahodná barva trubky podporuje náladu celého koncertu.
Podprockého hudba není rozhodně avantgardní, ani se o to nesnaží. Vystačí si s tónovými výškami, aniž by musela zahrnovat ruchy, šumy nebo jiné rozšířené techniky hry. Z kompozičních technik 20. století si Podprocký vybírá ty, které mu vyhovují, a modifikuje je v souladu se svou poetikou. Jeho hudby se rozhodně nemusí posluchači bát, je příjemná, plyne a nenudí. Umí být dramatická i laskavá, radostná i tklivá, hlučná i delikátní.
Všechna velmi zajímavá díla jsou zaznamenána ve skvělé zvukové kvalitě, byť u houslového a violového koncertu jsem měl jisté pochybnosti o realističnosti intenzity sólových nástrojů ve vztahu k orchestru (v sále bychom patrně sóla tak zřetelně neslyšeli). Státni filharmonie Košice pod taktovkou Mariána Lejavy hraje výborně, drobné intonační či souhrové nečistoty lze přičíst náročnosti skladeb, které vskutku nejsou součástí kánonu orchestrálních děl. Možná by některým plochám slušela větší transparentnost či lehkost orchestrálního zvuku, což je však velmi subjektivní názor, který nikterak neubírá na kvalitě tohoto skvělého a hodnotného alba.