Gabriel Fauré

Jméno Gabriela Faurého známe spíše z  dějin hudby, při dotazu na jeho díla by asi mnozí tápali. Ostatně, kdy jste naposledy četli toto jméno v  programu koncertu? Považuji za úžasný počin, když se jeho tvorby ujme Renaud Capuçon a vydá album u Deutsche Grammophon.

Capuçon na albu nevystupuje jenom jako houslista, ale také jako umělecký vedoucí Komorního orchestru z  Lausanne. Nepřekvapí tedy jeho detailní práce se smyčci, jejichž zvuk je odlehčený, avšak barevný. Faurého hudbě opravdu sluší. Dechová sekce mi připadala méně nápaditá a barevná.

Úvodní skladbou je první věta z  Houslového koncertu d  moll op. 14. Díla, které je pro mě objevem. Když jsem si nejprve přečetl, že se jedná jen o jednu větu, nechápal jsem. Až doprovodný text poskytl odpověď: Fauré koncert nedokončil. Po provedení prvních dvou vět dokonce druhou zlikvidoval. Už od prvních tónů zaujme subtilní orchestrace a kantabilní, takříkajíc nevirtuózní sólový part. Capuçonovo pojetí je průzračné, zbavené patosu nebo přehnaných gest, a skladbě skutečně svědčí.

Dvě orchestrální suity Masky a bergamasky op. 112 a Pelléas a Mélisanda op. 80 sdílejí charakteristický rukopis založený na  tanečnosti a zpěvnosti, instrumentační práci s  častým užitím nejnižších poloh flétny a nápaditou sazbou smyčců. Charakterově je však hudba odlišná – hravá suita první stojí v  kontrastu k  závažnější druhé. Brilantní Gavotta z  Masek proti temné a zatěžkané Smrti Mélisandy. Interpretace je velmi zdařilá, ačkoliv tempa pomalých částí vnímám trochu uspěchaně.

Dvě skladby pro sólové nástroje s  orchestrem – tedy violoncellová Elegie op. 24 a klavírní Balada op. 19 – odhalují Faurého v dalších polohách. Elegie v  interpretaci violoncellistky Julie Hagenové pro mne byla příjemným překvapením. Nejen že je skladba nadmíru působivá, ale poskytuje interpretovi i poměrně velký prostor ve smyslu barvy, dynamiky i virtuozity, ačkoliv pochopitelně není skladbou zcela strhujícího charakteru. Druhou zmíněnou už jsem znal z  nahrávky Louise Lortieho. Možná proto na mne verze s  klavíristou Guillaumem Bellomem působila poněkud těžkopádně a bezbarvě. I zvuk klavíru je bohužel zastřený a nezajímavý.

Slavnou Pavanu op. 50 asi budete znát, a pokud si ji nespojíte s  tímto skladatelem, identifikujete ji při prvních tónech. Osobně jsem větším příznivcem verze se sborem a  volnějšího tempa. I závěrečná Ukolébavka op.  16, v  níž se Capuçon opět chopil houslí, se mohla nést v  poněkud kolébavějším tempu. Litoval jsem, že ji hrál celou s  dusítkem (ačkoliv ho sám autor zapovídá), čímž výrazně ubral barvě a  zpěvnosti.

Album je skvělým přírůstkem do Capuçonovy diskografie a jsem nesmírně rád, že jsem na něj narazil. Osobnost Gabriela Faurého a  jeho hudba si více pozornosti rozhodně zaslouží, jak pro svou neotřelou melodičnost, nečekané chromatické harmonie, tak i pro svou osobitou instrumentaci. Třeba toto album přiměje dramaturgy i interprety k  tomu, aby se nebáli jeho hudbu zařazovat častěji.

(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 06/2025.)