Dvořákova Praha aj s Hilary Hahn
12. 9. 2026
Praha, Rudolfinum
Dvořákova Praha
Viedenskí filharmonici, Tugan Sokhiev, Hillary Hahn
Dvořák – Prokofiev
Na Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha se vrátili po dvou letech Vídeňští filharmonikové, kteří ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupili s osetským dirigentem Tuganem Sokhievem, jenž se letos stal šéfdirigentem a uměleckým poradcem Orchestre de la Suisse Romande v Ženevě. Bývalý dlouholetý hudební ředitel Orchestre national du Capitole de Toulouse a Velkého divadla v Moskvě, podnikl již se světoznámým rakouským orchestrem četná zahraniční turné a řídil i řadu významných koncertů tělesa.
Program sestavený z děl Antonína Dvořáka a Sergeje Prokofjeva, který Vídeňští filharmonikové představili festivalovému publiku v Rudolfinu, uvedl orchestr s dirigentem a s americkou houslistkou Hilary Hahn před koncertem v Praze ještě také v rámci svého krátkého zahraničního turné na koncertech v Luzernu, Hamburgu, Berlíně a Drážďanech.
Trojnásobná držitelka Grammy Hillary Hahn zahájila s Vídeňskými filharmoniky program ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina strhujícím podáním Koncertu pro housle a orchestr a moll op. 53 (1879) Antonína Dvořáka. Skladbu přednesla s nadhledem, hravostí, technickou brilancí a velkým porozuměním pro styl skladatele. V první větě oslnila posluchače nejen obdivuhodným niterným cítěním díla, ale i zpěvností lyrických pasáží a flexibilní virtuozitou, z níž dýchal také vnitřní klid, nejen technická ekvilibristika. Stejné aspekty své interpretace ostatně rozvíjela houslistka úžasně i v druhé a ve třetí větě, ve kterých prokázala v proměnlivé intenzitě interpretace více progresivně rozvíjet vnitřní dramatičnost kompozice, v níž dravěji a ostřeji akcentovala kontury melodických linií. Do přednesu díla vnesla radostně a s noblesou občas také lehké roztančení frází. V polyfonní hře rozehrála sólistka dokonce napříč tónovým rozsahem dialogy v kontrastech melodiky. Hillary Hahn přednesla skladbu se zářnou virtuozitou, naplněnou skvělým vnitřním citem pro Dvořákův styl a mnoho jeho nuancí.
Tugan Sokhiev řídil Dvořákovu kompozici bez taktovky a orchestr pod jeho vedením interpretoval dílo velmi dobře. Vídeňští filharmonikové hráli vrstevnatě a vynikali neustále skvělým frázováním. Sólistku ovšem bohužel občas svou silnější hrou zastínili. Dirigent by však potřeboval více citu pro vnímání jednotlivých výrazových odstínů díla, aby se dostal ještě hlouběji do interpretace, která přesně vystihne skladatelův styl.
Program završila suita z baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie op. 64 (1935, revize 1940), kterou ovšem k provedení upravil v řazení jejích zvolených částí Tugan Sokhiev. Skladatelem originálně sestavené tři orchestrální koncertní suity i s jednou suitou pro sólový klavír patří sice k nejhranějším, ale na koncertních pódiích se uvádí i jiné dle osobního výběru dirigentů či pořadatelů.
Sokhiev si zvolil sled částí v pořadí, které vyzdvihlo v popředí interpretace díla inspirovaného tragédií Williama Shakespeara nejdříve svár rodů, zamilovanou hrdinku a kněze. Již v úvodních větách rozehrál orchestr drama, které v Rudolfinu umocnil i širší paletou intenzity znění s akcenty na syté plochy barev. V dalších, dle příběhu gradujících částech: Romeo a Julie před rozloučením – Tanec antilských dívek – Romeo u Juliina hrobu – Masky – Tybaltova smrt nechal dirigent ve své koncepci rozvíjet dramatické obrazy, vrstevnaté a poměrně výrazově vyhrocené.
Vídeňští filharmonikové vnesli do provedení Prokofjevova díla více dramatické síly, která poněkud potlačila bohatší spektrum specifičnosti kompozice 20. století, v níž se až sofistikovaně stylově mísí různé hudební směry.