con slancio

con slancio

H. Holliger, M.–L. Schüpbach

ECM Records 2026

Až vám někdo bude tvrdit, že na hoboj nejde něco zahrát, pusťte mu toto album. Je důkazem, že se hoboj stal nástrojem maximálně flexibilním, jehož limity byly v posledních padesáti letech prakticky smazány nebo alespoň umenšeny. Zcela zásadní zásluhu na tom má bezesporu švýcarský hobojista a skladatel Heinz Holliger (*1939). Když v roce 2019 slavil své osmdesáté narozeniny, řada spřátelených skladatelů mu k tomuto jubileu věnovala své skladby. Pokud byste čekali, že už je dedikant jen stěží bude interpretovat, byli byste na velkém omylu. Nejen že je uvedl v život, ale v roce 2020 pořídil i jejich nahrávky – a skvělé!

Dramaturgie alba con slancio je sestavena z již zmíněných „gratulačních“ skladeb Toshiu Hosokawy (Musubi pro hoboj a anglický roh) a Györgye Kurtága (con slancio, largamente), které Holliger staví po bok dílům starším, která mu byla švýcarskými skladateli také věnována: Sonáta pro sólový hoboj Jürga Wyttenbacha, Rondeau pro sólový hoboj Jacquesa Wildbergera, Oh Boe pro sólový hoboj Roberta Sutera a Duet pro hoboj a anglický roh Rudolfa Kelterborna. V duetech se k Holligerovi přidává hráčka na anglický roh Marie-Lise Schüpbach, jeho bývalá studentka.

Holliger se však představuje i ve své druhé roli – jako skladatel. Na albu uslyšíme také šest drobných skladeb v autorské interpretaci, což je o to cennější, neboť získáme autentickou představu o skladatelově záměru.

Raritou je uvedení Suterovy skladby Oh Boe, v níž slyšíme i mluvený hlas – tedy spíše sprechgesang nepříliš vzdálený pojetí Schönbergovu. Kouzlo studiové techniky umožnilo, že je part interpretován samotným Holligerem, který se současně doprovází na hoboj. Tento „mono-dialog“ tak působí ještě o něco osobitěji.

Co se rozšířených technik – tedy těch, při nichž se ozývají z nástrojů zvuky odlišné od těch libozvučných, na které jsme obvykle zvyklí v klasické hudbě – týče, na albu uslyšíte patrně téměř všechny, jež jdou vyloudit – frullata, multifonika, dvojité trylky, mikrointervaly, flažolety atd. Jejich provedení nenese sebemenší známku nejistoty, naopak může sloužit hobojovým adeptům jako demonstrace současných možností těchto dvouplátkových nástrojů. Netřeba zmiňovat, že užití všech těchto technik činí ze skladeb extrémně virtuózní díla, jež si průměrný hobojista interpretovat netroufne.

Pokud byste očekávali smutný výkon jednaosmdesátiletého hobojisty za zenitem své kariéry, který budeme s jistou pietou z respektu k osobnosti akceptovat, hluboce byste se spletli. V žádném místě nahrávky neucítíte sebemenší náznak únavy. Spíše naopak, leckterý mladší interpret by mohl Holligerovi závidět jeho technickou brilanci, nátiskovou výdrž, dechovou kapacitu i intonační přesnost. Pochopitelně totéž lze říct i o druhé interpretce – Marie-Lise Schüpbachové. Když se jejich síly spojí, je až pozoruhodné sledovat jejich muzikantské porozumění. Přesná souhra a intonace se dnes již rozumí jako samozřejmost, ovšem v tomto případě je patrné i sjednocené uvažování o témbru, frázích, artikulaci. Oba nástroje působí, jako by byly hrány jedním hráčem.

Nelze opomenout mimořádnou zvukovou kvalitu snímku pořízeného ve studiu DRS v Zürichu, která podtrhuje barevnost obou nástrojů i nejjemnější nuance uměleckého projevu obou interpretů. Výrazné nádechy v některých místech posluchačům připomenou, že je hudba skutečně hrána živými lidmi.

I když album patří k těm poslechově náročnějším a potěší zejména milovníky avantgardy, svou interpretační kvalitou a repertoárovou promyšleností jej lze bez pochyby považovat za velmi hodnotné. Švýcarští skladatelé navíc nedostávají tolik pozornosti, album tak můžeme chápat i jako do jisté míry vlastenecké gesto Heinze Holligera.

Album patrně nemohlo dostat přiléhavější titul: con slancio, tedy s elánem. Ten rozhodně nechybí ani interpretům ani uvedeným skladbám.