Bedřich Smetana: Má vlast
Štátna filharmónia Košice, R. Jindra
Pavlik Records 2024
Smetanovu Mou vlast lze plným právem považovat za jedno z nejproslulejších děl české symfonické literatury. Pro většinu českých dirigentů tak představuje základní kámen jejich repertoáru, a řada z nich proto touží vydat nahrávku zachycující jejich pojetí. Dalo se očekávat, že v roce 2024, kdy se krom Roku české hudby připomínalo i Smetanovo dvojí výročí – tedy 200 let od narození a 140 let od úmrtí, se s nahrávkami tohoto skvostného cyklu symfonických básní takříkajíc „roztrhne pytel“. Vzniklo jich opravdu mnoho a mezi nimi i nahrávka dirigenta Roberta Jindry se Státní filharmónií Košice, jíž byl v té době šéfdirigentem. Tato nahrávka byla pořízena jako živý záznam koncertu 18. dubna 2024. Je proto v několika ohledech jiná než nahrávky studiové.
Jindra volí, možná právě s ohledem na pořizovaný záznam, relativně bezpečná, rozumějte volnější tempa. Jeho pojetí tak patří spíše k těm méně dramatickým a méně strhujícím, ačkoliv disponuje snahou o velkou přesnost a věrnost zápisu. Srovnali-li byste stopáže jednotlivých básní s jinými nahrávkami, ocitáme se spíše na pólu těch delších. Pokud budete poslouchat nahrávku s partiturou, všimnete si, že jsou dodržena takřka všechna dynamická znaménka, včetně drobných akcentů a mnohdy až zarážejících detailů. Všeobecně tato přesnost však do určité míry může způsobovat, že hudba plyne poněkud „hranatě“ a „neromanticky“, jindy působí pojetí až mírně školometsky.
Celkově jsem postrádal větší tah frází a jejich směřování. Volnější tempa způsobují, že se fráze drobí do mnohem kratších fragmentů, než jak je známe z řady jiných nahrávek. Také nutí interprety v těchto tempech poněkud spěchat na dlouhých notových hodnotách, které by jinak působily nekonečně. Některé zajímavé harmonické spoje proběhnou tak nějak bez povšimnutí, zatímco jiným, méně poutavým, je věnována možná až příliš okatá pozornost.
V závěru cyklu, zejména v poslední symfonické básni Blaník, jsem měl již pocit určité vyčerpanosti, zejména hráčů dechových nástrojů, což se projevuje i v poněkud méně jisté intonaci. V průběhu celého cyklu jsem leckde měl pocit nedotažené vyrovnanosti mezi nástroji, přičemž vůdčí melodickou linii dost často pohltila masa doprovodných nástrojů, zejména mezi dřevy a žesti. Netuším, na kolik stop byl záznam pořizován, ale myslím, že se tomu dalo v postprodukci lehce odpomoci.
Přiznejme si, že tento Smetanův cyklus je opravdu těžkým dílem v mnoha ohledech: souhra, intonace, výraz, agogika, tempové změny atd. Ačkoliv je v nahrávce mnoho dobrého a určitě patří k těm „čistším“, můj celkový dojem je poněkud ambivalentní. Pro české hudebníky patří Má vlast takřka k srdečním záležitostem, ať už jsou orchestrálními hráči, nebo nikoliv. Ti, kteří Smetanovu hudbu milují, mezi něž si troufám se řadit, pak pochopitelně budou i tuto nahrávku srovnávat (a věřte mi, vyhnout se tomu opravdu nelze) s těmi nejlepšími, z nichž mnohé jsou jednoduše nepřekonatelné. Takový je bohužel úděl nahrávek zachycujících ikonická díla a interpreti s tím patrně musejí dopředu počítat.
Velmi bych vyzdvihl průvodní text Vítězslava Mikeše, který opravdu poutavě zasazuje Mou vlast do kontextu uměleckého i společenského, a to prakticky od doby vzniku až po současnost. Takto kvalitní průvodní texty, které jdou opravdu do hloubky, nebývají vždy samozřejmostí. Zvuková kvalita snímku je velmi dobrá, drobnou výhradu bych měl k prudkému stažení dozvuku po skončení Šárky, které působí hodně nepřirozeně. S ohledem na to, že se však jedná o živý záznam koncertu, vnímám zvuk nadmíru přirozeně a ruchy jsou skutečně ojedinělé. Jsem si jistý, že i toto pojetí si své posluchače najde, zejména v řadách místních abonentů filharmonie, kteří si budou chtít připomínat koncert, jehož se možná zúčastnili.
(Text bol uverejnený v časopise Hudobný život č. 4/2025.)