Aurora
Aurora
Juraj Růžička
Juraj Růžička Music 2024
Ačkoli se klavírista, producent a aranžér Juraj Růžička věnuje už léta i kompozici (a to nejen skládání užité hudby pro počítačové hry nebo reklamy, ale i volné tvorbě), své první dlouhohrající autorské album vydal teprve letos v lednu. Třiačtyřicetiminutová Aurora, jejíž obal příznačně vytvořila umělá inteligence, je veskrze současným dílem, ve kterém se zrcadlí skladatelův široký záběr.
Už jen obtížná zařaditelnost alba do obvyklých přihrádek vzbuzuje zvědavost. Jeho tonální, přístupný hudební jazyk rozhodně nelze hodnotit optikou soudobé vážné hudby, kde by mohl být cynicky smeten ze stolu jako naivní. Přitom má Růžičkovo hudební vyjadřování na vážnou hudbu zcela zřetelné vazby, zejména na díla období romantismu, a to dokonce i prostřednictvím citací. Zároveň však nejde ani o hudbu historizující: tomuto označení ostatně album uniká už jen svým moderním zvukovým pojetím. Na ambientní hudbu jsou Růžičkovy skladby příliš tematické a anglické termíny „light music“ nebo „easy listening“ zase evokují určitou záměrnou podbízivost, zatímco Aurora vzbuzuje dojem autentické a osobní výpovědi.
Tato eklektičnost je každopádně charakteristická pro první čtvrtinu 21. století: dobu, v níž styly 19. století jako romantismus a impresionismus ještě stále bezprostředně oslovují široký okruh posluchačů, ale která už má v genech zapsanou postmodernu a za sebou celé století vývoje pop music i technologií spojených s elektronickými žánry. Je naprosto logické, že právě v autorské tvorbě zkušeného hudebního profesionála, jakým Juraj Růžička je, se všechny tyto vlivy organicky spojují.
Hned úvodní Into the Dream je poutavým vstupem do zasněné atmosféry celého alba. I každá další z celkem jedenácti skladeb pak má svůj individuální charakter a náladu, aniž by celek působil jakkoli nesourodým dojmem; na debutové album, které navíc vznikalo v průběhu dlouhých deseti let, je Aurora naopak až obdivuhodně esteticky koherentní a cílevědomá. Zřejmě nejpůsobivější kompozicí je hned ta v pořadí třetí, Lullaby for the Soul: přesvědčivě vystavěných a intenzivních devět minut, které překvapivě rychle utečou, ale zanechají výrazný dojem.
Ocenění si nepochybně zaslouží i zvuková čistota alba. Díky dostatečnému množství nejrůznějších detailů přitom Aurora nepůsobí sterilně, dýchá hudebním výrazem a životem. Mimořádný je už jen způsob, jakým Růžička odstiňuje zvuk svého elektrického piana – protagonisty celého alba – a obléká klávesy do přiléhavých, proměnlivých zvukových hávů. Podstatným dotekem lidskosti je také jemně nuancovaný vokál, který beze slov zaznívá ve čtyřech skladbách a který patří autorově manželce Michaele Rózsa Růžičkové.
Z aranžérského hlediska je možné Auroře vytknout snad jen nápadné nadužívání rozložených akordů v doprovodu. Figurace levé ruky ve skladbách jako Face in the Mirror nebo Angel působí spíš mechanicky než hypnoticky; tím spíš, že velmi podobnou fakturu slyšíme hned v několika skladbách za sebou. Naopak třeba Timeless Solitude, ačkoli s rozloženými akordy v doprovodu také pracuje, se tomuto klišé už vyhýbá mnohem obratněji.
Autorský debut se Juraji Růžičkovi povedl. Aurora je příjemná, přístupná a sdílná hudba, která budí respekt pečlivostí a kvalitou svého zpracování. Přitom nepůsobí vykalkulovaně a dokáže udržet posluchačskou pozornost včasnými odbočkami i zajímavými zvukovými detaily. Jelikož se jedná zjevně o dílo značně univerzálního hudebníka, bude zajímavé sledovat, s čím Růžička na poli původní tvorby přijde příště a do jakých stylových oblastí se jeho skladatelský zájem vydá v budoucnu.